Ano, i já… Možná byste to na první pohled tak docela neřekli. V jádru jsem nesmělá, mám ráda samotu, nabíjím se v klidu, nedělá mi dobře tlak, když mám mluvit o svých pocitech, tak mi to trvá. Ve chvíli, kdy jsem v novém kolektivu, držím se raději vzadu a v ústraní. Musím jednoduše počkat na chvíli, až se vnitřně oklepu a teprve potom se mohu socializovat. A také nerada telefonuji a raději vše řeším přes email (ano, i to je znak introverta).
Jen ti hlasití přežijí
To jsem si dlouhou dobu myslela. I když jsem introvert, jisté části mé osobnosti nevadí veřejné vystupování. Jinak bych nemohla dělat to, co dělám a cítit u toho vnitřní naplnění. Avšak musím být dokonale nabitá samotou. Ta mi dává pocit klidu a bezpečí, díky čemuž jsem pak schopná vystupovat před lidmi. Přiznám se vám, že i po tolika letech veřejného prezentování si zpracovávám strach projevit se. Cíleně se motivuji k věcem, které jsou mimo mou komfortní zónu. Říkám si, že mám na výběr: Buď budu sedět v koutě a všechny myšlenky a nápady si schovám pro sebe, nebo je budu sdílet. Vybrala jsem si to druhé. Dnes už to pro mě není tak náročné jako kdysi. Dřív mě strach paralyzoval několik dní, ale asi nějaká vyšší moc chtěla, abych mluvila k lidem. Tak mi navzdory mé nesmělosti chodily do života situace, které mě měly připravit na současnou práci.
Jak jsem začala mluvit na veřejnosti
Říká se, že protiklady se přitahují. Asi není náhoda, že jsem potkávala extrovertní kamarádky a kolegyně. Nevěděla jsem, že ony jsou extrovertní a já introvertní. Opravdu jsem si myslela, že jsem spíš extrovert a netušila jsem, že se za něj jen oblékám. Proto jsem se cítila nepatřičně, když jsem viděla, jak se „moje holky“ dají úplně v pohodě do řeči s cizími lidmi, jak dokáží hodiny a hodiny klábosit a sdílet své pocity, ale já jsem taková nebyla. Spíš jsem byla ráda v ústraní a přemýšlela si nad nesmrtelností brouka. Připadala jsem si zvláštně. Myslela jsem si, že jsem divná a měla bych být taky do světa. Navíc se mi poměrně pravidelně stávalo, že když byla nějaká skupinová práce třeba ve škole, druzí chtěli, abych projekty vedla. To víte, klamu vzhledem. Tmavé vlasy, tmavé oči a vůbec výraznost. Časem jsem přijala, že mám stát v první linii a postavit se za projekty a celou skupinu. Příjemné mi to sice nebylo, ale co už jsem měla dělat. Přece nepotopím celou skupinu, nebo projekt, na kterém jsem hodiny pracovala. Na druhou stranu jsem se těmito zkušenostmi „obouchala“. Naučila jsem se chytit příležitost a dotáhnout věci do konce. Sice jsem se bála, klepala se mi kolena a měla jsem strach, že mi vypadne text, zapomenu důležitá čísla, budu mít tiky, skřípne se mi hlas nebo na mě bude publikum vrhat nevraživé pohledy. Ale i tak jsem šla a plavala, namísto abych se potopila.
Jsem introvert
Myslím si, že podstatná část života je objevování sebe sama. Jak jsem se již zmínila, dlouho jsem žila v domnění, že jsem extrovertní a myslí orientovaný jedinec. Jednoho dne jsem si udělala volně dostupnou verzi Myers Briggs testu osobnosti. Předem podotýkám, že se podle všeho nebude jednat o oficiální výsledek, protože ty „pravé“ testy dělají jen specializovaná pracoviště. Mně však celý koncept zněl zajímavě, a tak jsem si na internetu našla test a udělala si ho. To, co se pak stalo, byl pro mě zlomový okamžik. Zjistila jsem o sobě, že jsem INTROVERT s převažující CÍTÍCÍ (nikoli myslící) složkou. V testu mi vyšlo, že jsem umělec (INFJ). Jestli je výsledek oficiálně správně nevím, ale hluboce jsem s ním souzněla. Najednou jsem samu sebe pochopila. Také jsem viděla, jak jdu v mnoha ohledech přes sebe a došlo mi, proč se mnohdy necítím dobře. Uvědomění pro mě bylo silné, a proto jsem na sebe začala brát daleko větší ohled. Přestala jsem se cpát dopředu a raději si užívala klidné místo vzadu. Dopřála jsem si mnohem víc času při seznamování. Nenutila jsem se do hovoru s lidmi, jen proto, že bych měla. Raději jsem je nechala přijít k sobě. A přišli vždycky. Také jsem zjistila, že když si dopřeji dostatek času na otevření se, sama jsem pak schopná vést rozhovor, který je srdečný a vřelý, nikoli formální a z donucení.
Jak jsem pochopila klidnou sílu introverta
Sice jsem pochopila, že jsem introvert, ale podvědomě jsem na sebe strhávala pozornost. Ať už výraznými barvami, makeupem, tmavými vlasy, tak cíleně promyšlenými outfity a do detailu naučenými frázemi. Maskovala jsem svou vnitřní jemnost, křehkost a nesmělost. Myslela jsem si, že musím být výrazná, aby si mě lidé všimli. Nevěřila jsem tomu, že bych mohla být v jemnosti a tichosti zajímavá. Nemám potřebu tolik mluvit s ostatními. Raději poslouchám a přemýšlím nad tím, co říkají. Když mám co říct, ráda se zapojím a pak už rozhovor sám proudí. Jenže ty začátky… Trvá mi, než se oťukám. Dnešní doba je dravá a když člověk není dostatečně rychlý, mnohdy mu čas na oťukání ani není dopřán. Buď zaujmete, nebo dostane přednost někdo jiný. V tento moment však přichází rozklíčování celého mého příběhu a toho, co se vám dnes snažím sdělit. Nejlépe to podle mě vystihuje přísloví: „Není všechno zlato co se třpytí.“ Chci tím říct, že to, že někdo je hlasitější, výraznější, víc do světa než vy, ještě nemusí znamenat, že je lepší než vy.
Lidé zaměření na kvalitu, uvidí vaši kvalitu
Určitě jste alespoň jednou zažili situaci, kdy vás něco mile překvapilo, i když byste to na první pohled neřekli. Třeba nějaký člověk, věc, nebo i film. Pro dámy ráda používám příklad nevýrazného kabátu na věšáku, který když oblečete, sedí jako ulitý a navíc vidíte, že to je kousek naprosto nadčasový. S mnohými introverty to je podobné. Jsou to lidé, kteří umí pořádně překvapit. Drží se zpátky, bývají nenápadní, ale když už z nich něco vyjde, jsou to hotové poklady. Pár takových pokladů mám momentálně na mysli (Pavle, Běli, Marko, Květi a Martino, jste pro mě zdrojem inspirace a klobouk dolů před vaší moudrostí). Jednoho dne mi došlo, že pokud uvidím svou kvalitu, uvidí ji druzí. Byla k tomu zapotřebí bolestivá zkušenost a má přítelkyně Kateřina Chytra. Tehdy jsem byla u ní a u jejího muže na porozchodovém pobytu. Spálila jsem se s jedním mužem už podruhé, a Katka s Radimem byli natolik laskaví, že mě tehdy asi na týden přichýlili k sobě, abych si zahojila bolavou duši. Ale řeknu vám, ten pobyt byl i pěkně pracovní. Katka mi totiž nastavovala zrcadlo, a že to ona umí. Pochopitelně přišlo i na to, proč jsem si vůbec tohoto muže do života přitáhla. Sama jsem si rozklíčovala, že to bylo proto, že si nasazuji masky a snažím se zvýrazňovat. Proč? Protože nevěřím tomu, že by si mě někdo všiml jen tak. Přece se musím zvýraznit, abych vynikla mezi těmi všemi růžemi, jinak si mě druzí nevšimnou… Katka tehdy pověstně mrkla a řekla: „Tak, a pak se divíš, že si přitahuješ do života muže, který nevidí Tebe, ale jen Tvou masku…“ A mlčela. Víc jsem v tu chvíli nepotřebovala. Rozjel se transformační proces, který trval dva roky. Začala jsem se ukazovat ve své přirozenosti, zjemňovat se a věřit tomu, že ti správní lidé mě přijmou takovou, jaká jsem. Jako růžovou pivoňku, nikoli rudou růži s trny a pevným stonkem, za kterou jsem se vydávala.
Světe div se, ono to zafungovalo. Do mého života vstoupil báječný muž, lidé si mě sami nacházejí a hlavně, nemusím řvát, abych byla slyšet. Tomu poslednímu mě opět naučila Katka. Osvobodila jsem se, cítím, že ze mě spadla tuna tíhy a je mi tak nějak lépe na světě. I lidé říkají, že je lépe i se mnou (což je také fajn zjištění).
Pokud jste se v tomto příspěvku alespoň trochu našli, věřím, že vás inspiroval k tomu, abyste byli sami sebou a nedělali ze sebe někoho, kým nejste.
Přeji mnoho odvahy být sebou,
Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.