Vyhledat
  • Hana Adamíková

Mé střípky mateřství

Aktualizace: 5. pro 2019


Sedím tady, koukám se na spícího Toníka a přemýšlím si. Hlavou mi chodí myšlenky, jak moc se mi za dobu, co jsem máma, změnil život. Je to 13 měsíců co jsme spolu. Už delší dobu mám chuť o tomto přelomovém roce napsat a dnes přišla jak chvíle, tak i odhodlání své pocity a postřehy sepsat. Chci si tyto okamžiky pamatovat. Proto dnešní příspěvek píšu hlavně pro sebe a svého syna. Třeba ale také pomůže novým maminkám, které jsou ve své roli poprvé. Stejně jako by pomohl mně před rokem.

Posvátný čas

Když jsme s Pavlem přivezli náš poklad z porodnice, byly to asi nejkrásnější chvíle v mém životě. Celé dny jsem se rozplývala nad krásou, vůní a hladkou kůží našeho synka. Hormony fungovaly znamenitě. Plakala jsem dojetím minimálně třikrát denně, pořád jsem ho chtěla držet v náručí a čekala na chvíle až se probudí. Byl tak slaďoučký a já tak šťastná. Po zhruba třech dnech od porodu nám ale začal pravidelně plakat. No, plakat je slabé slovo. Řval jak tur. Nejdřív jsme si mysleli, že si zpracovává zážitek z porodu, pak že jsou to prdíky. Jenže náš kluk řval a řval a řval. Jediná chvíle, kdy byl klid, bylo, když spinkal v kočárku (pochopitelně se musel vozit), nebo když usnul u prsu. Nechtěl sám ležet, a tak jsem ho někdy musela nechat plakat. Potřebovala jsem se totiž najíst, nebo alespoň základně poklidit. Musím říct, že škola řevu byla opravdu síla. Přežít ty chvíle, kdy neutišitelně plakal, beru jako největší dosavadní výzvu pro svou nervovou soustavu. Z počátku jsem se snažila pořád ho držet na rukou a nenechat ho plakat. Jenže po dvou měsících takového snažení jsem se složila jak domeček z karet. Tehdy jsem celý den plakala a plakala a plakala. Uvědomila jsem si, že takto to dál nejde. Jestli má dítě přežít, musí mít hlavně fungující matku. Takže jsem ho (ze začátku se strašnými výčitkami) nechala plakat, když jsem se potřebovala najíst, umýt nádobí, nebo si uvařit. Trhalo mi to srdce, ale nebyl nikdo, kdo by mi ho pochoval nebo podržel. Chvíli jsem zkoušela i dobře míněnou radu: „Tak ho nech, on se vyřve a usne.“ Nevyřval, neusnul. A já jsem neměla to srdce mu takové věci dělat. Až kolem 9. měsíce jsem vypozorovala, že začíná vřeštět naprosto účelově, aby dostal to, co chce. Dřív to ale byla podle mě potřeba blízkosti a sounáležitosti.

Nechci si stěžovat. Myslím, že každá maminka čelí během mateřství nějaké výzvě. U mě to bylo (a vlastně pořád je) vřeštící dítě. Neměnila bych však ani na vteřinu. I když někdy je to opravdu náročné. To si pak vzpomenu na chvíle, kdy jsem Toníka neměla. Najednou do mě vejde obrovská síla. A také mi pomohla slova přítelkyně Světlany, matky tří dospělých synů: "Jo, máš to těžký, ale musíš vydržet." Tehdy se mi nesmírně ulevilo. Konečně mi někdo řekl, že toho víc už nezmůžu a "jen" musím zatnout zuby a držet. Přestala jsem se vinit z toho, že jsem špatná (tedy v mém případě moc měkká) matka a začala jsem si bez výčitek užívat tento posvátný čas.

Plán je jedna věc a realita druhá

Těšila jsem se, že až budu mít doma miminko, tak se vrhnu do psaní, když ono bude spinkat. Myslela jsem, že budu každé mít dopoledne příležitost se věnovat nějakému textu. Jenže můj Toník spinkal tak akorát v kočárku při procházce nebo když jsem ležela u něj. Trvalo mi asi čtyři měsíce, než jsem pochopila, že se musím plně naladit na své dítě a hlavně, že matka má být s dítětem. A to i mentálně. Dítě mámu potřebuje a vycítí, když je matka mentálně odpojená. Tedy alespoň můj syn to tak má. Když mu bylo 6 měsíců, začal vnímat tu zvláštní krabičku, která svítí a občas cinká. Ano, mluvím o mém mobilu. Tak jsem začala omezovat svou přítomnost na komunikátorech a brala ho do ruky jen když jsem měla chvilku. I tak ale těch chvilek bylo poměrně dost. Začátkem prázdnin jsem udělala radikální krok. Rozhodla jsem se být hlavně máma. Odstranila jsem z telefonu všechny aplikace a nechala si jen staré dobré esemesky. Na sociální sítě chodím jen když jsem na počítači. Také na ně podstatně méně přispívám. Cítím, že chvíle s Toníkem mi nikdo nevrátí. Nechci je ani propsat s kamarádkami, ani strávit prohlížením fotek a čtením mouder. Chci být se svým synem a svůj čas trávit se živými lidmi. Na začátku mateřské jsem snila o tom, že s kamarádkami vytvoříme komunitu maminek s nimi se budeme scházet a povídat si. To byl sen. Realita je taková, že každé dítě má jiný režim, Praha je veliká a máme to k sobě daleko. Takže je to skutečně tak, že si každá maminka vychovává své děťátko sama, i když by se zdálo, že to máme k sobě kousek. Ale i tak, raději se s kamarádkami sejdu jednou za čas, než abych trávila čas vypisováním na mobilu. Neodsuzuji to, naopak chápu, že pokud jsou maminky odříznuté od světa, mnohdy nemají jinou možnost. Mně však více vyhovují živí lidé. Tak jsme s Toníkem jezdili od doby, kdy nám skončilo šestinedělí. Poměrně záhy jsem si všimla, že má taky rád lidi a že mu společnost dělá dobře. Sice mi nevyšlo psaní, ale mohla jsem navštěvovat své přítelkyně. Tonda byl spokojen a já vlastně taky. Musím říct, že kolem prvních narozenin se ustálilo i Tondovo spaní. A tak mám konečně hodinku za den pro sebe, kdy můžu nerušeně psát. Hurá!!!

Mé tělo je jiné

Moje tělo se začalo měnit prakticky od doby, kdy jsme spolu s Pavlem začali žít. Najednou jsem se zakulacovala a v miniaturních věcech velikosti 36-38 mi bylo nějak těsno. Pamatuji se na rozhovor s mou kamarádkou Kačenkou, maminkou dvou holčiček. Tehdy jsem jí po skončení jednoho ze svých seminářů říkala, že mám pocit, jako by se mé tělo připravovalo na mateřství. Byl to takový vnitřní vhled. A skutečně tomu tak bylo. Za dva měsíce jsem zjistila, že jsem těhotná. Tělo se s přibývajícími týdny těhotenství pochopitelně měnilo. Samozřejmě, že jsem řešila, jestli budu zase štíhlá jako před tím. Zkušenější kamarádky mi říkaly, ať se nebojím. Po porodu se rozkojím a kila půjdou sama dolů. Jenže u mě to tak nebylo. Toník opravdu hodně plakal a pro mě bylo psychicky náročné jeho řev vydržet. Nikdy jsem neměla chutě na sladké, ale v těchto krizových chvílích jsem na něm žila. Navíc jsem měla v prvních týdnech po porodu hlad jako nikdy v životě. Potřebovala jsem se najíst a poslední, na co jsem měla myšlenky a sílu, bylo hubnutí. Vnitřně jsem cítila, že takto je všechno v pořádku a že vše má svůj čas. Jenže jsem si uvědomila, že jen málo lidí je připraveno na změnu těla ženy poté, co porodí. Mému bříšku trvalo zhruba devět měsíců, než se začalo vracet do původního tvaru. Chutě na sladké mě začaly opouštět až tak po osmi měsících. Mé tělo nyní nosí velikost 42. Hluboko uvnitř cítím, že je to tak v souladu se životem. Potřebuji větší tělo, abych nebyla rozlítaná, byla pevně ukotvená v sobě, dobře uzemněná a byla tak schopná zvládat každodenní péči o dítě a domácnost. Avšak přiznám se vám, že se stále vyrovnávám s reakcemi okolí. Bolí mě bodavé pohledy (hlavně žen), které jako by říkaly: „Jak to, že ještě nezhubla?“ Také jsem se přistihla, že mám strach potkat lidi, kteří mě znali v mém ultra štíhlém období. Uvědomuji si, že tyto strachy jsou jen odrazem mé zraněné duše. Se svým zraněním pracuji tak, že prociťuji vděčnost kdykoli se podívám do zrcadla. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Avšak vděčná jsem. Velmi mi pomáhá můj manžel, který má kulaté křivky mnohem raději. Také mi říká, že jsem pro něj symbolem ženství. Tyto jeho magické a léčivé věty říkám i svému tělu kdykoli mě přepadne nějaký chmur. Prociťuji krásu svých křivek, učím se milovat své tělo v nové podobě. Plně si uvědomuji, že jedině díky svému tělu žiji tento šťastný a požehnaný život. Postupem času se má mysl projasňuje a když se na obloze objeví nějaký mráček v podobě negativní myšlenky, podívám se kolem sebe a procítím si velkou vděčnost za život, jaký žiji.

Naučila jsem se novým dovednostem

Než jsem se stala mámou, mým hlavním úkolem bylo hlavně uživit samu sebe, vydělat každý měsíc určitou sumu peněz a rozvíjet především své podnikání. Pak přišel můj muž a najednou se mi otevřel zcela nový rozměr života. Vzal na sebe mužskou roli a já jsem se mohla začít pomalu učit žít jako žena. Začala jsem pečovat, starat se o nás a díky postoji mého muže bylo daleko víc prostoru na zjemnění. S mateřstvím se jsem se do ženské energie ještě více ponořila. Snad poprvé v životě. Uvědomila jsem si, jak jsem se pořád za něčím hnala. Ano, je dobré mít naplnění a seberealizaci, ale není nutné se za každou cenu snažit něco urvat. Alespoň mě tento dravý způsob života nedělá dobře. Takže jsem se začala seberealizovat v kuchyni a v péči o domácnost. Poprvé v životě jsem uvařila takové recepty, jako svíčkovou na smetaně a španělské ptáčky. Také jsem začala péct pro sebe a svého muže. Uvědomila jsem si, jak moc je pro mě osobně důležitá právě péče o domov a své milované. Sice mě kolikrát napadlo, jestli tohle k životu stačí a zda to není málo, ale můj manžel mě vždy ujistil, že pro něj je to úplně nejvíc. Je pravda, že i na našem synovi vidím, jak velký vliv na něj má harmonický domov. Ještě k těm dovednostem. Než jsem měla Toníka žila jsem skutečně tak, že jsem se starala primárně o sebe a svůj život. Spoustu věcí jsem mohla sama ovlivnit a sama jsem si určovala co a kdy budu dělat. Jenže najednou tady byla další bytost, která mě potřebovala k životu. Musela jsem tedy naučit rozpoznat, co potřebuje. Naučila jsem nejen naladit na něj, ale také přizpůsobovat se jeho měnícím se potřebám. Najednou jsem viděla, jak důležitou dovedností je umění uspat své dítě, nakojit ho a později mu připravovat příkrmy. Dala jsem zapravdu slovům své kamarádky, kdy říkala že mateřství malého miminka je zcela jiná fáze než mateřství chodícího dítěte. To je podle jejích slov úplně jiný level. Ano je, u nás začal tento jiný level ve chvíli, kdy se začal plazit po zemi a objevovat svět. Toník je živé a zvídavé dítě, které rozhodně neposedí. Byl to záhul, fakt že jo. Myslím, že až teď jsem plně docenila svou vlastní mámu. A taky souhlasím se slovy, že žena plně dospěje až mateřstvím. Mateřství je služba 24 denně 7 dní v týdnu. Žádné víkendy, žádná dovolená. Mateřství je samo o sobě velmi náročné, od hormonálních změn po únavu z kojení a únavu spojenou se péčí o dítě, domácnost a manžela. A pochopitelně o sebe. Je náročné si takovou změnu zvyknout. Moc si vážím mého muže. Je mi oporou, je chápavý, vnímavý, i když také čas od času potřebuje čas sám pro sebe. A hlavně jsem mu nesmírně vděčná, že se mě nikdy nezeptal tu strašnou otázku: "Prosím tě řekni mi, cos tu celý den dělala?"

Zraji

Ještě pořád jsem na cestě. Myslím, že celý život budu. Plně si uvědomuji, že jedna věc je dítě donosit a porodit a další věcí je dítě dobře vychovat. Dělám to nejlepší, co umím. Občas o sobě pochybuji. Někdy mám pocit, že se nemám čeho chytit. Existuje tolik informací (často protichůdných) a je těžké se v tom všem zorientovat. Stará dobrá rada „Nalaď se na sebe“ také ne vždy funguje. Ráda se spojuji se svým nitrem, jenže v klidu, tichu a hezkém prostředí. To je ale s malým živým klukem sci-fi. Tak jsem se naučila fungovat za pochodu. Nic jiného mi nezbylo. Učím se zklidnit v řevu, v denním koloběhu si nastavit hranice, být bdělá a ze všech těch informací kolem si vybrat to, co rezonuje se mnou. Usazují se mé hodnoty, uvědomuji si, co chci našemu klukovi předat. Ale také se učím určovat pravidla. Což je pro mě asi nejtěžší z toho všeho. Až příliš často vidím scénář, kdy se rodiče bojí svých dnes dospělých synů. To je pro mě motivací, aby mi Toník nepřerostl přes hlavu. Vnímám jako velmi důležité mu nejen dávat lásku plnými doušky, ale rovněž mu nastavit hranice. Tedy hlavně nastavit hranice sama sobě. Musím se zamýšlet na tím, co je ještě v pořádku a co už ne a se vší láskou to takto předat našemu synovi. Je to pro mě důležitý proces. Skloubení jemnosti, ale také přímosti, rozhodnosti a pevnosti svého postoje. Velkou oporou a inspirací je mi můj muž, který už jednoho mladého muže vychoval.

Děkuji za každý den, děkuji za tuto překrásnou část života. Ještě bych chtěla na závěr říct, že by bylo moc krásné, kdybychom se my ženy v mateřství podporovaly. Za ten rok jsem si všimla, jak moc je rozdílných přístupů k mateřství a jak moc se mezi sebou ženy pomlouvají a kritizují. Tento jev je nejen mezi maminkami malých dětí, ale hlavně napříč generacemi. Oč by vše bylo jednodušší, kdybychom se podporovaly namísto pomlouvání a kritizování. Myslím, že jsem přišla na to, proč se takové věci dějí. Mateřství je totiž těžké a bohužel nedoceněné. Společnost ho bere jako samozřejmost. Tím, že ženy před námi málokdo ocenil, nesou si s sebou trauma. A tak se ocitáme v bludném kruhu plném bolesti, kritizování, obviňování, zášti. Pojďme tedy začít každá u sebe. Zkusme tedy namísto kritizování jinou ženu podpořit v jejím rozhodování. Podporou, sdílením, pochopením a respektem můžeme vytvořit příznivé prostředí pro nás ženy a naše mateřství.

Přeji vám krásné dny a ať se vám daří.

S láskou,

Vaše Hanka

Hana Adamíková, MBA

Koučka, lektorka a životní průvodkyně


Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.

771 zobrazení