O kráse

29/01/2017

 Už jako malá jsem měla dokonalé rozlišovací schopnosti o tom, co krása je a co není. Měla jsem zvláštní cit někde hluboko uvnitř sebe. Pohádky jsem si vybírala podle toho, jak krásní v ní hráli herci a hlavně herečky. Pohádky jsem milovala a vybírala jsem si výhradně podle princezen, které v nich hrály. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo to tam. Dlouhé roky jsem i myslela, že mě samotné se krása netýká, já jsem podle svých parametrů do této kategorie vůbec nepatřila. Měla jsem vedle sebe velký vzor, kterým byla moje krásná maminka. Nesmírně ráda jsem sledovala, když se líčila nebo se oblékala do krásných šatů a obouvala si boty na podpatku. Přála jsem si být jednoho dne jako ona. Nádherná labuť s chůzí královny. Byl to můj dětský sen, který se mi tehdy zdál tak vzdálený.

 

Krása vychází zevnitř

 

Dnes už jsem ze svých přísných nároků slevila. Už nevidím svět tak černobíle, jako ta malá holčička. Uvědomila jsem si totiž dost zásadní věc: ano, fyzická krása má jisté parametry (někde jsem četla, že dokonce existují matematické modely, podle kterých se pozná, zda je obličej krásný), avšak pokud chybí jádro, o skutečné kráse nemůže být řeč. Krásný člověk bez ušlechtilého ducha je totiž jen pozlátko, které se časem stejně okouká. Jako malá jsem hodně žila krásou navenek. Když jsme bydleli s rodiči v Kroměříži, zažívala jsem něco jako „zlatý věk.“ Už jako malému děvčátku, které sotva začalo chodit do školy, mi záleželo na tom, co si vezmu na sebe a jak si učešu vlasy. Také jsem tajně nosila máminy boty na podpatku a vždycky, když se nedívala, líčila jsem se jejími šminkami. Dokonce se mi podařilo se dostat i do tajné poličky nad umyvadlem, která byla zavřená a já ji ne a ne otevřít. Když se mi to jednoho dne podařilo, chodila jsem do skříňky pravidelně, aniž by to moje máma tušila. Ve škole jsem se ráda učila, byla jsem bystré a šikovné dítě, takže jsem ve své podstatě splňovala i druhý parametr: tedy nejen krásu vnější, ale i vnitřní. A to se také promítlo na mém vyzařování: měla jsem spoustu kamarádů, ve škole se mi dařilo a těch kluků, kteří se kolem mě motali!!!! Byl to úžasný čas. Všechno bylo v rovnováze, nic mi nechybělo. Až jednou…

 

13 tajemství ženy bohyně. Ke stažení zde.

 

 

Jak jsem o všechno přišla

 

„Budeme se stěhovat,“ oznámili nám rodiče někdy v srpnu roku 1992. Bylo mi devět let. Zhroutil se mi svět a to totálně. Táta dokončil postgraduální studium a byl převelen z Kroměříže do Hranic. Nešlo s tím nic dělat, i když se naši tolik snažili. Zase to bylo tady: stěhování. Skutečně jsem věřila, že už to nebudu muset absolvovat, že už v Kroměříži zůstaneme. V tom městě bylo moje srdce. Navíc i město jako takové bylo překrásné: zámek, Podzámecká zahrada, barevné náměstí, krásné bytovky, ve kterých jsme bydleli. Měla jsem tam všechno: skvělou paní učitelku, spolužáky, koníčky… Kvetla jsem tam jako nejkrásnější květina. Tehdy jsem si připadala krásná. Uvnitř i navenek. Všechno se to změnilo, když jsme se 16. září odstěhovali do Hranic. Při posledním průjezdu městem mi srdce pukalo, jenže nebyla jiná možnost. V Kroměříži zůstala moje síla, sebevědomí, rozkvět. Namísto toho jsem si musela zvyknout v místě, které mi tehdy vůbec krásné nepřipadalo. V roce 1992 byly Hranice šedivé, nehostinné a neútulné. Dnes je to úplně jiná písnička, a naopak Hranice vykvetly a úplně se proměnily, tehdy to však tak nebylo. Stýskalo se mi po mých přátelích a do kolektivu jsem úplně nezapadla. Byla jsem jiná. Cítila jsem se jiná. Uzavřela jsem se do svého vnitřního světa, do kterého jsem často utíkala. Chybělo mi teplo místa, ve kterém jsem trávila šťastné chvíle. A tak jsem si vytvořila svůj vlastní svět. Krásná jsem si nepřipadala. Jako by se ve mně udusila ta síla, kterou jsem měla dřív. Na druhou stranu, i tak jsem byla svá. I když jsem cítila, že nejsem mezi oblíbenými spolužáky, i tak jsem byla osobitá a svá. Moje tehdejší módní kreace stály opravdu za to. Jeden z mých oblíbených modelů byly květované elasťáky, černá sukně s volánky, bílé tričko s nápisem Dukla a červeno-černá kostkovaná flanelová košile. Když jsem nemohla být krásná jako mé spolužačky, tak jsem aspoň měla svůj styl. Tolik jsem chtěla být jako ony: hezoučká, štíhlá, drobná. Jenže já byla veliká a vypadala jsem dospěleji něž ony. Za necelé dva roky jsme se opět přestěhovali, a to už pro mě byla konečná. Na dlouhé roky jsem se uzavřela do sebe a žila úplně odpojená sama od sebe. Moc jsem snila o tom, že jednoho dne se z ošklivého káčátka stane labuť. Na gymplu jsem se našla ve stylu hippies. Byli pro mě symbolem svobody. Cítila jsem, že jsem konečně našla samu sebe. Ve skrytu duše jsem moc toužila po tom, být také krásná a ženská, jako moje dvě spolužačky. Skrytě jsem jim záviděla a začala je nenávidět. Nic mi neudělaly, jen byly krásné. Dodnes mě to vlastně mrzí, že jsem se chovala jak saň. Takže Jitulko, Juli, omlouvám se vám. Tady aspoň vidíte, proč mezi sebou ženy intrikují. Žárlí na sebe. Krásné byly ony dvě. Jitulka měla nádherný obličej a Juli měla postavu jak z časopisu. A já??? Hipík, kterého si nikdo nevšímá, nikoho nezajímá. I přes všechny ty skvělé názory a filozofické úvahy. Myslela jsem si, že krása není pro mě.

 

Večer, kdy se to zlomilo

 

Byla jsem ve třeťáku a chodila jsem tehdy s Honzou. Měl maturitní ples a já ho měla doprovodit. I když jsem byla velká hippie, na ples jsem se moc těšila. Konečně jsem se mohla ukázat v jiném světle. Moje úžasná máma tehdy se mnou jela do Přerova, kde jsme vybraly překrásné šaty. Připadala jsem si, že čekaly jen a jen na mě. Máma mě ten večer učesala, namalovala a mohla jsem jít. Připadala jsem si moc hezky. Máma a táta na mě mohli nechat oči a fotili mě asi půl hodiny. Ano, připadala jsem si krásně, ale neměla jsem přehnaná očekávání. Už jsem to znala z tanečních: doma si připadám jako královna, ale v porovnání s ostatníma holkama to až tak úžasné nebude. Doufala jsem, že se budu líbit ostatním, ale úplně to nevyšlo. A tak jsem tentokrát neměla zbytečná očekávání. Jenže realita byla úplně jiná. Chodily za mnou profesorky a říkaly mi, že mě vůbec nemohly poznat. Z urousaného hipíka se podle jejich slov vyklubala překrásná černá labuť. Ptaly se mě odkud mám ty šaty a opakovaly mi, jak mi to sluší. V pondělí po plese mi dokonce jedna paní profesorka řekla, že jsem vypadala, jako kněžna a že podle ní (a prý nejen jí) jsem byla nejkrásnější na plese. Řekla mi, že si o mně povídaly s kolegyněmi u stolu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Já a krásná?“ vždyť to není pro mě. Přiznám se, že mi tehdy vehnala nový vítr do plachet. Najednou jsem věděla, že kdybych chtěla, tak i já mohu… Být krásná… Být tou labutí, o které jsem tolik snila. Jenže jak vystoupit ze zajetých kolejí image, kterou jsem měla doteď. „Vždyť to přeci nejde!!! Co na to řeknou mí kamarádi? Najednou se mezi ně nebudu hodit,“ přemýšlela jsem. Na jaře jsem se neskutečně zamilovala a velmi rázně a hrubě ukončila svůj dlouholetý vztah (však ono se mi to vrátilo). Byla jsem tak oslepená láskou, že jsem chtěla udělat cokoli, hlavně se líbit Adamovi. Milovala jsem plesy, společenské události, tanec a tajně jsem věřila, že on bude chodit se mnou. Jenže Adamovi jsem se nejvíc líbila nenamalovaná a v teplácích… A tak jsem se podřídila, skutečně se líčila jen minimálně a úplně pohřbila jakoukoli ambici o změnu stylu. Hlavně, že jsem se líbila jemu. Ještě víc jsem se odpojila od sebe, ale ten pocit, kdy jsem byla černou labutí, kněžnou, ten jsem nezapomněla.

 

Silva

 

V 18 jsem odešla do Brna. Po maturitě jsem chtěla jít studovat práva. Tedy spíš Adam mi řekl, že mám jít studovat práva, protože právníci mají hodně peněz… Ano, až tak jsem byla zaslepená, když jsem odpískala svůj sen jít studovat dějepis a zeměpis. Chtěla jsem být v jeho očích dokonalá. Na ta práva jsem se nedostala (dnes říkám: Díky Bohu!!!!), ale mamka mě chtěla podpořit a pomoct mi. Tak jsem se přihlásila na jednoletý přípravný kurz, který nás měl připravit na příjmačky. Tam jsem potkala Silvu. V mých očích to byla překrásná blondýnka s dokonalou postavou, dlouhými vlasy a ušlechtilým obličejem. Naproti tomu já v džínách o tři čísla větší, obří mikině a v botách, které raději nebudu popisovat. Opět mi začal najíždět podobný mechanismus, jako tehdy u mých spolužaček z gymnázia. Jenže teď jsem ho včas chytila. Vnímala jsem, že na Silvu žárlím a že bych moc chtěla být jako ona, ale už jsem to nechtěla nechat zajít tak daleko, abych ji začala nenávidět. Myslela jsem, že tahle holka by se se mnou nikdy nebavila, ale to mi nedávalo právo ji nenávidět. A tak jsem jí její krásu přála a moc ji obdivovala. Netrvalo dlouho a staly se z nás kamarádky. A tak jsem se jí nechala inspirovat. Ani nevím, jak se to stalo, ale řekla mi, že jsem moc hezká. „Vážně?“ zeptala jsem se bázlivě. „Ano, moc,“ znělo tehdy z jejích úst „a v centru v jednom obchodě mají slevu na kozačky, tak se tam běž podívat.“ „Já a kozačky na podpatku? To přeci nejde,“ říkala jsem jí. „Ale prosimtě, normálně tam běž a něco si kup,“ odpověděla rázně. A tak jsem šla. Měli tam tehdy akci dvoje za cenu jedněch. Tak jsem si tedy koupila své první kozačky na podpatku. Když už jsem byla v obchodě, zašla jsem se podívat i vedle, kde jsem si vyzkoušela džínovou sukni a rolák. Nemohla jsem sama sebe poznat. Vypadala jsem úplně jinak. Sice jsem měla strach, co na to řeknou druzí, ale cítila jsem, že se musím osvobodit. Že tam někde uvnitř je moje kněžna, černá labuť, která chce ven. Nejen když jde na ples, nebo do divadla, ale v běžném životě. Tak jsem si sukni a rolák koupila. Než jsem odjela na víkend domů, ukázala jsem se spolubydlícím a taky Silvě. Ta mi tehdy řekla: „No vidíš, jak ti to sluší!!!! A ne, abys o sobě začala pochybovat, když se to nebude líbit Adamovi.“ Naši byli nadšení. Adam vůbec. Prý to bylo strašný. Ale já měla pořád v hlavě slova, která jsem slyšela od krásné Silvy. Netrvalo dlouho a začaly jsme spolu se Silvou v Brně bydlet. Byl to úžasný půlrok dvou Vodnářek. Začala jsem pomalu nacházet sebe samu a vnímat to, že bych i eventuálně mohla být krásná.

 

Zuzana Zvěřinská

 

Rok 2002 pro mě začal velkou změnou. Pochopila jsem, že cestu ke kráse, svojí vlastní kráse, si musím najít sama. Adamovi se můj nový styl nelíbil, ale já jsem byla definitivě rozhodnutá se změnit. Chtěla jsem se líbit, nosit hezké věci a nechat se inspirovat Silvou. Nechtěla jsem být přesně jako ona, věděla jsem, že já jsem já, ale proč se budu inspirovat někým cizím, když mám takovou bohyni přímo u sebe. Tehdy jsem si začala kupovat i Cospomolitan. Byla to velká změna, protože do té doby jsem četla jen samé intelektuální knihy nebo učebnice. Jenže já chtěla být žena a užívat si všechny ty ženské prkotiny, jako jsou šminky, podpatky a laky na nehty. Dokonce se do mého do té doby béžového, hnědého a lahvově zeleného šatníku dostaly barvy jako červená, bílá, modrá. A taky jsem se rozhodla zhubnout. Původně to bylo kvůli Adamovi, kterému vadilo moje břicho, ale pak už to bylo hlavně kvůli sobě. Chtěla jsem se sama sobě při pohledu do zrcadla líbit a mít ze sebe dobrý pocit. A šlo mi to hezky. Nedržela jsem žádnou drastickou dietu, jen jsem začala sledovat, co jím, přestala jsem pít tolik piva a nejedla večer. Rozkvétala jsem jako růže. Věci mi začaly být velké a já nevěděla, co nosit. A také jsem nevěděla, jak vůbec celou tu svou přeměnu uchopit. Něco jsem se dočetla v Cosmu, něco odkoukala od Silvy, ale byly to dílčí kroky. Potřebovala jsem ale získat směr, který jsem neměla. Jednoho dne přišla máma s tím, že jí poštou přišla pozvánka na ukázku nějaké francouzské kosmetiky a že mám jít s ní. Styděla jsem se, ale i tak jsem se nechala přemluvit. Mámě se kosmetika moc líbila a tak jsme si ji objednaly (teda mamina koupila denní a oční krém i pro mě, za což jsem jí byla nesmírně vděčná – mohla jsem o sebe pečovat i v tomto ohledu). Na konci předváděčky se pořádající ženy zmínily, že pokud bychom měly zájem, můžeme se zúčastnit příští týden přednášky, kterou povede vizážistka Zuzana Zvěřinská. Bude nám vysvětleno všechno os stylu líčení, barevné typologie a stylu, který máme nosit. Oči mi zajiskřily, ale myslela jsem si, že cena 700 korun za jednu mamku odradí. Tehdy to bylo docela dost peněz. Mamka ale překvapivě pro mě kývla a zapsala nás na seminář obě. Měla jsem tááááákovou radost a nemohla tomu uvěřit. Počítala jsem dny, kdy už bude příští pátek. Na semináři nás bylo asi 15. Paní Zuzana se nám krátce představila a já na ní mohla oči nechat. Měla tmavé dlouhé vlasy, byla vkusně oblečená (myslím, že tehdy měla rolák se zvířecím motivem, béžové kalhoty a pěkné boty na tenkém podpatku). Místo jména nás vyzvala, ať jí řekneme, co jsme na znamení. Prý si to tak lépe pamatuje a může se na nás lépe nacítit. Už tehdy mi to bylo sympatické a vlastně si teď uvědomuji, že na workshopech a seminářích dělám dnes to samé J. Byla jsem poslední na řadě. Nevadilo mi to, naopak mě bavilo poslouchat, co říká ostatním ženám a zda jim radí opravdu dobře. Jejím výkonem jsem byla unešená. Každé ženě udělala barvený test, kdy jí řekla, jestli je zimní, jarní, letní nebo podzimní typ. Do té doby jsem o ničem podobném neslyšela, ale byla jsem fascinovaná. Všechny ženy po jejím „zásahu“ prokoukly a zkrásněly. A tak jsem se rozhodla, že si zapamatuji všechno, co řekne a také že si to budu pamatovat. Podle paní Zuzany (což mi bylo po letech potvrzeno) jsem byla tak jasná zima, že se to ani nemuselo zkoušet přikládáním barev o obličeji. Řekla mi, že mi budou slušet polodlouhé vlasy tmavé (klidně až i černé barvy), mám prý nosit pěšinku na stranu, v líčení si mohu dovolit výrazné rty a nemusím se vůbec bát barev ani v oblékání. Řekla mi, že jsem sexy typ, žena vamp a ať toho koukám využít. V botách na podpatku a sukních prý budu vypadat jak gazela. I vůně mohu používat výraznější, a hlavně se nemám bát ukázat. Pak mi do ruky dala barvy, které mám jako zimní typ nosit, usmála se na mě a seminář ukončila krátkým shrnutím a rozloučením. Zůstala jsem jako opařená. Ta žena mi tehdy změnila život.

 

Našla jsem sebe

 

Kompletně jsem změnila šatník a paní Zuzanu jsem měla neustále před sebou. Silva byla mými počiny nadšená a podporovala mě v mé proměně. Každý měsíc jsem poctivě kupovala Cosmo a začala se zajímat o módní trendy. Za peníze z brigád jsem si koupila nové oblečení, krémy na obličej (ale kvalitní, k tomu mě vždycky vedla máma), udržovala si postavu a postupně se odvažovala i ke krátkým sukním. Moje okolí bylo změnou nadšené, tedy až na Adama. Ten si trval na tom, že se mu líbí přirozené ženy. Jenže jak jsem byla sama sebou, ve své síle, začaly se dít zajímavé věci. Silva mě představila paní, která měla na Výstavišti na starosti hostesky a vybrala i mě. Najednou jsem byla v klubu, do kterého jsem si myslela, že nepatřím a nikdy patřit nebudu. „To je přece jen pro elitu,“ řekla jsem Silvě, když mi poprvé nabídla, ať to jdu také zkusit. „Ale vždyť ty jsi elita,“ odpověděla jednoznačně. Uvědomila jsem si, že nízké sebevědomí mě brzdí od toho, abych šla a věci zkoušela. A tak jsem tehdy se strachem vkročila do kanceláře ženy, před kterou bych před půl rokem ani předstoupit nemohla. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu ušla velký kus cesty. Že z urousaného hipíka se stala šarmantní a charismatická mladá dáma. To mi tehdy i řekla: prý jsem nejen krásná, ale vyzařuje ze mě i inteligence. A tak jsme se domluvily. Začala jsem pracovat na veletrzích jako hosteska a stýkat se se zajímavými lidmi. Začali mít o mně zájem muži a já jsem vůbec nevěděla, co mám dělat a jak s tím zacházet. Byla jsem sice věrná Adamovi, ale i tak mě těšilo, že se líbím. Navíc to nebyli jen tak obyčejní muži, což mi dávalo sílu postavit se Adamovi, který na mě hledal jen chyby. Najednou jsem našla sebe, byla jsem to já a cítila jsem se spokojená i ve svém těle. Říkám tomu zlaté časy. Naše cesty se Silvou se rozdělily v létě. Odjela totiž studovat práva do Prahy. Já se sice na práva nedostala, ale byla jsem vlastně ráda. Tak nějak jsem zjistila, že to stejně není pro mě a začala studovat v Brně dějepis a občanskou výchovu. Vliv Silvy byl ale pro mě zásadní. S ní odešel z mého života jakýsi lesk. Pokud nejsem držená v pozitivním slova smyslu zkrátka, mám tendenci zpustnout. Tento lesk se vrátil o dva roky později díky mé kamarádce Jance, kterou jsem potkala ve Státech a teď ho udržují Lenka Černá a má velká módní inspirace Květa Vašířová… A vlastně i já sama…

 

S Adamem jsem se rozešla na podzim roku 2003. Teď, když si na to vzpomenu, tak to bylo asi díky setkání se Silvou, kterou jsem viděla při naší historické exkurzi do Prahy. Když jsem viděla, jak je z ní její Jarda unešen, řekla jsem si, že nemám zapotřebí neustálou kritiku a vyzvedávání mých chyb. A už byl jen krok k tomu, abych v létě roku 2004 odcestovala do Států.

 

Taková je tedy má cesta ke kráse. Jak vnitřní, tak i vnější. Příště vám povím o mých splněných snech :-).

 

Hanka

 

 

 

Hana Wolf je koučka, mentorka, lektorka a životní průvodkyně.

 

Specializuje se především na práci s emocemi a hlubokými transformačními procesy svých klientů. Vede workshopy a semináře na téma osobního rozvoje. Je autorkou online kurzu Jak být okouzlující a stále sama sebou a audioprogramu Umění zdravé sebedůvěry. Spolupracuje se Školou pro Ženy a působí jako školitelka a supervizorka koučů v certifikaci koučů PURE Mind.

 

Více informací o Hance naleznete zde

 

Reference na práci Hanky najdete zde

 

Seznam akcí a seminářů s Hankou je zde

 

 

 

Facebook
Twitter
Please reload