Pro Alžbětu

20/08/2019

 

„Jsem v zajetí tvrdosti, ale cítím v sobě jemnost. Tu ale nemůžu dát najevo, protože pak bych nebyla dost silná,“ řekla paní Alžběta. Žena s blankytně modrýma hlubokýma očima. Tolik chtěla dát najevo své emoce, ale nedovolila si to. Chápu, akce, na níž jsme se seznámily, nebyla úplně vhodným místem. Nicméně jsem jí slíbila, že pro ni napíšu tento článek. A nejen pro ni. Je mnoho žen, které se cítí jako ona. Musí být pevné jako skály, ale zároveň jsou plné jemných citů. Dnešní článek tedy bude o rovnováze a osvobození duše.

 

Je tvrdost skutečně ukazatelem síly?

 

„Nemohu být jemná, musím být silná. A abych byla silná, musím být tvrdá,“ takto jsem slyšela mluvit mnoho žen. Jak na vás tato věta působí? Na můj vkus je v ní příliš mnoho slova musím. Aby ženy dosáhly síly, odpojí se od své jemnosti. Následkem toho zhrubnou, ale emoce v sobě stejně nedokážou potlačit. Bohužel pro tyto křehké duše, navenek pak pro nezkušené oko působí jako ženy, které nikoho nepotřebují a všechno zvládnou. Jejich masky bývají tak dokonalé, že okolí skutečně podlehne dojmu, že všechno zvládají, nikoho nepotřebují a že nic necítí. Za neohroženou maskou však bývají malé (mnohdy velmi zraněné) dušičky. Jak z tohoto bludného kolotoče ven? Cestu mi kdysi ukázala jedna moudrá žena, jíž jsem náhodou potkala v kavárně. Měla krátce střižené šedivé vlasy a oblečená byla v tričku s květovaným vzorem. V kavárně působila poněkud osaměle. Z konverzace s obsluhou vyplynulo, že Angličanka. Tak jsem se zeptala, zda bych jí mohla dělat společnost. Mám ráda příběhy lidí a ten její čekal na mě. Pověděla mi o svém životě. Vyprávěla mi, jak se starala o svého muže, jak vychovávala své syny. Mluvila o svém zaměstnání zdravotní sestry a o lidech, o něž pečovala. Také mluvila o tom, jak se až do posledního dne starala o svého muže a jak u něj seděla ve chvíli, kdy odcházel na druhý břeh. Musím se přiznat, že mi při jejím vyprávění po tvářích stékaly obrovské slzy dojetí. Viděla jsem před sebou velice silnou ženu. Její síla však nebyla v tvrdosti, ale v její jemnosti. Najednou mi došlo, co skutečně znamená síla jemnosti. Ona netlačila, byla klidná, odevzdaná a spojená se svým posláním. Dobře věděla, kým je. Svou identitu neschovávala. Naopak. Svou jemnost dávala najevo. Například právě tím květovaným (dobře padnoucím a velmi vkusným) tričkem a kolovou sukní.

 

Leopardí tričko

 

Když vidím ženu ve zvířecím vzoru, velmi zpozorním. Odpozorovala jsem dva případy, kdy ženy sahají po zvířecím vzoru. První skupinu tvoří ženy, v nichž kočkovitá šelma skutečně přebývá. Umí být dravé, ostré, svůdné a své. Přesně jako vzor zdobící jejich tělo. Jenže pak jsou ženy, pro které je tento typ vzoru maskou. Oblékají se do zvířecího vzoru proto, aby si dodaly odvahu. Tak jsem vnímala i Alžbětu. Jemná světlovláska s tak křehkýma očima oblečená do leoparda. Nechtěla jsem ji rozebírat, přišlo mi to nevhodné. Jenže teď se o tom zmínit musím. Tak jemná žena jako ona, oblečená v něčem, co vůbec neladí s voláním její duše. Přiznám se vám, že jsem také poměrně dlouhou dobu podobně mátla své okolí. Když mi bylo 19 let, jedna paní mi řekla, že jsem vyloženě typ pro zvířecí vzory. Takže jsem je nosila, protože mi prý sluší. Jenže tento druh vzoru neladil s mou povahou, která je jemnější. Velice jsem se divila, že si do života přitahuji dramatické situace, že mě lidé vnímají ostřejší, než jsem a že mnohdy ani neviděli mou jemnost. Cítila jsem se nešťastná a nepochopená. Jednoho dne jsem si uvědomila, co se děje. Zjistila jsem, že mé oblečení neříká, kým jsem. Namísto toho jsem se převlékala za ženu, kterou jsem CHTĚLA BÝT. Po tomto zjištění jsem se ponořila do svého nitra. Začala jsem se znovu spojovat sama se sebou. Vracela jsem se ve vzpomínkách do dětství, abych znovu našla tu ztracenou malou holčičku. Postupně všechny zvířecí vzory opustily můj šatník. Až na jeden pozůstatek v podobě slunečních brýlí. To abych si uvědomila že kousek šelmy ve mně přece jen je. Začala jsem tedy oblékat svou duši. Nejen své tělo. Ulevilo se mi nesmírně. Zjemněla jsem, prokoukla jsem. Také jsem do života začala přitahovat jiné lidi a situace. Nejsou už tak dramatické a vysilující. Co je však hlavní zjištění: když nevypadám jako šelma, není se mnou zacházeno jako se šelmou. Jméno Hana znamená v japonštině květina. A myslím, že ta mě vystihuje lépe, než kočka.

 

Síla kořenů

 

„Jaká květina vás vystihuje?“ zeptala se nás Veronika Marešová na semináři, kde jsme se s Alžbětou potkaly. Odpověděla, že je jako slunečnice. Důvodem bylo, že aby držela, musí mít silné kořeny. Alžbětin životní příběh nebyl jednoduchý. Skutečně potřebovala hodně síly, aby ustála situaci, v níž byla. Jenže jak může žena správně načerpávat sílu, když zavře svou duši do vězení? „Ty jsi dušičko moc jemná, tebe zavřeme. Nehodíš se nám,“ jako by říkalo cosi uvnitř. Takový člověk pak žije v rozporu a energie nemůže volně proudit. Jak takový rozpor řešit? Co tedy dělat, když je duše jemná a citlivá, ale je potřeba být v síle? Odpovědí jsou právě silné kořeny. Ve chvíli, kdy se člověk spojí se zemí, začne do něj samovolně proudit obrovská síla. I když je člověk jemné povahy. Pak může být v sebetíživější situaci. Tak, jako to dokázala Patricia, ta dáma z kavárny. Absolutně nepochybovala o své síle, i když byla uvnitř velmi jemná žena. Ona věděla, že její síla je právě v jemnosti. Byla ukotvená v sobě, kráčela životem spojená se svou duší.

 

 

Právě jistý krok a pevné spojení se zemí je základ. Pokud totiž jakákoli květina není spojena se svými kořeny, brzy uhyne. Ať je její květ sebekrásnější. Proto se spojte se sebou, postavte se za to, kým jste a kráčejte životem jistým krokem. Nevadí, že se budete jistou chůzi teprve učit. Důležité je, že se na tuto cestu vydáte.

 

Nezapomeňte také, že žádná květina nepřežije bez vody, slunce a odpočinku. Pro mnohé ženy věci, na které není čas. Jenže jak dlouho vydrží květina, která nemá přísun základních živin a o niž není s láskou pečováno?

 

Dnešní článek zakončíme cvičením:

 

Zavřete si oči a představte si, že jste květina. Jaká je? V jakém je stavu? Je šťastná? Cítí se dobře? Důkladně si ji prohlédněte. Nyní budete jako princezna Krasomila z pohádky Pyšná princezna. Vaším úkolem bude se o svou květinu starat. Dávat jí lásku, péči a pozornost. Ale také ji chránit. Zkuste toto cvičení alespoň měsíc a uvidíte, že se váš život změní.

 

 

Přeji vám mnoho péče a lásky a těším se na vás opět příště.

 

Vaše Hanka

 

 

Hana Adamíková, MBA

Koučka, lektorka a životní průvodkyně

 

 

Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a ženskými příběhy. Pracuje jak formou individuálních konzultací, tak seminářů a jiných skupinových akcí. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji.  K jejím ústředním tématům patří zdravá sebedůvěra žen a dívek, návrat k ženskosti a ženskému principu a práce s emocemi v náročných životních situacích. Přednáší, pořádá workshopy a léčivé pobyty. Ráda vaří, tančí a zpívá. Je šťastně vdaná a s manželem Pavlem jsou rodiči syna Antonína Štěpána.

 

Facebook
Twitter
Please reload