Je tomu skoro tři měsíce, co jsem vystoupila po týdnu ze tmy. Krátce to svém návratu jsem slíbila, že se o pobytu ve tmě zmíním a napíši vám, jaké to bylo. Jenže se mi do toho nějak nechtělo. Nedokázala jsem přenést svůj prožitek do mluvených slov, natož abych o tom psala. Jenže včera se něco změnilo. Jakoby právě teď nastal ten čas. Cítím, že až včera se celý ten zážitek usadil a že se uzavřela jedna velká kapitola v mém životě… Začala jsem si sama sebe skutečně vážit a poprvé v životě jsem pocítila k sobě samé hlubokou úctu…
Co jsem hledala ve tmě?
Na tmu jsem se dlouho připravovala. Cítila jsem, že tam chci jít, jen mi trvalo asi tři roky se na týdenní pobyt v temnotě připravit. Přece jen jste sami se sebou, se svými myšlenkami a ať chcete nebo ne, jste konfrontováni sami se sebou. Každý má nějaký záměr, proč do tmy jde. Ani já jsem na tom nebyla jinak. Takto jsem půl roku před pobytem poslala své pocity Petře, která se o mě měla ve tmě starat:
„Můj záměr pro tento pobyt... Cítím, že se potřebuji ještě více otevřít, najít sebe samu v jádru. Ráda bych se otevřela nepodmíněné lásce, ukotvila se v sobě a očistila se alespoň na chvíli od vnějšího světa, který nás chtě nechtě ovlivňuje. Ráda bych tedy našla ryzí sebe, načerpala vnitřní sílu a otevřela se nepodmíněné lásce... To je to, co bych si přála, a proč cítím, že potřebuji pobyt ve tmě... Jestli se mi to podaří, to zatím nevím :-).“
Vlastně jsem tehdy volala po tom, že mi tam někde hluboko chybí odvaha. Sice jsem už mnohé situace zvládla, ale cítila jsem, že tam kdesi v hlubinách mám pořád z něčeho strach. Proto jsem se chtěla podívat do očí sama sobě a svému strachu. Ten se začal projevovat už před odjezdem. Věděla jsem, že týden je hodně dlouhá doba. Týden ve tmě a o samotě mě pěkně děsil, ale bylo mi jasné, že tímto procesem mám projít. Každým svým krokem jsem si byla vědomá toho, že se právě teď dívám svému strachu do očí.
I ve tmě je Světlo
Mnoho lidí se bojí tmy. Mají pocit, že vyjdou na povrch jen samé hrůzy a utrpení. U mě to tak nebylo. Viděla jsem sice ve tmě myši, hady a různé jiné bytosti, které by mi za normálních okolností naháněly strach, ale také jsem pochopila, že pokud jim nedělám zle, vlastně jen existují. Stejně jako já… Také jsem si uvědomila jednu velmi zásadní věc. Ve chvíli, kdy ztratíte zrak, začnete opravdu vnímat ostatními smysly a hlavně: začnete cítit energie. Mnoho lidí se sice vysmívá tomu, že energie jsou nesmysl a že nic takového není vědecky prokázáno. Nevadí, i oni jsou na cestě a na svůj názor mají to největší právo. Jenže já to zažila. Cítila jsem, jaké to je, když přesně víte, co se stane. Když cítíte, jaký je člověk, který sedí naproti vám, aniž byste ho viděli. Cítila jsem přesně, co se děje kolem mě, jaká je atmosféra v domě, u kterého byla chatička, aniž bych věděla, co se tam odehrává. Věděla jsem přesně, kolik je hodin, jaké jím jídlo a s jakým pocitem bylo vařeno. A jak to všechno vím? Jak si můžu být jistá, že jsem to cítila správně? Po dobu mého pobytu se mi změnila průvodkyně. Petra se o mě starala tři dny a pak se z důvodů stěhování o mě začala starat Jana. Nejdřív jsem měla ze změny strach, ale pak jsem se celému procesu odevzdala, protože jsem cítila, že to vše je z nějakého hlubšího důvodu. A bylo tomu skutečně tak… Díky změně jsem poznala, že aniž lidi vidíte, opravdu vyzařují nějakou energii, kterou pak šíří kolem sebe, včetně toho, jaké připraví jídlo. A podle těchto dvou parametrů jsem se nacítila na to, jaké obě ženy jsou. Uvědomila jsem si tím, že lidé podvědomě cítí naše energie. Proto se na nás napojují určití lidé a určití lidé jsou nám sympatičtí a jiné nemůžeme vystát. Díky změně průvodkyň jsem našla vlastní hodnotu, uvědomila jsem si, že i když mě lidé nevidí, přesto mě cítí. Také jsem díky srovnání pochopila, že pokud dávám od srdce a kvalitní, lidé to poznají. Proto i tmě je skutečně Světlo. I ve tmě vidíte, i když nevidíte. Nevidí sice vaše oči, ale vidí vaše srdce. A ano, i ve tmě jsem byla schopná rozeznat kde je umyvadlo, kde je postel, toaleta či sprchový kout. Prostě to vidíte, cítíte, i když nevidíte.
Cvičení, které mi změnilo život
Do tmy jsem se rozhodla odjet bez jakékoli hudby nebo jiného zvukového doprovodu. Sice ta možnost byla, jenže já jsem cítila, že mám jet skutečně sama za sebe. A taky jsem si říkala, že pokud mám něco slyšet, prostě to tam bude. A tak se také stalo. V místnosti mě čekaly tři nahrávky, na kterých bylo mluvené slovo a nějaká hudba. Třetí den ve tmě mi to nedalo a jednu nahrávku jsem si pustila. Byla sice nevalné kvality, ale obsahem na ní něco bylo. Cosi mě nutilo poslouchat pořád dál. Až jsem přišla ke cvičení, které bychom měli praktikovat, abychom se očistili od všeho zlého. To cvičení spočívalo v tom, že opakujete pořád za sebou 6 ctností srdce, kterými jsou:
Vděčnost
Soucit
Odpuštění
Pokora
Pochopení
Srdnatost
Ze začátku jsem příliš nerozuměla slovu Srdnatost, ale v nahrávce jsem se dozvěděla, že se v podstatě jedná o odvahu, která vychází ze srdce. Cítila jsem, že přesně kvůli tomuto cvičení jsem je měla vydat až sem. Do obce Dobrá, šest hodin jízdy vlakem z Prahy, daleko od všech a všeho. A tak jsem začala cvičit. Třikrát denně třicet tři krát jsem odříkávala šest slov. Vděčnost. Soucit. Odpuštění. Pokora. Pochopení. Srdnatost. Právě to poslední slovo mi ve výčtu všech chybělo nejvíc.
Jak jsem otevřela své Srdce
Po skončení pobytu ve tmě jsem měla problém se vrátit do reality. Přece jen týden se nacházíte v chráněném bezpečném prostředí, kde vám nic nechybí. Měla jsem pocit, jako kdybych se vrátila do maminčina lůna, je tam klid, bezpečí, dostanete najíst, jste v relativně malém prostoru, ale nic víc vám nechybí, hloubáte si, hrajete si, občas cvičíte a spíte. Pak jednoho dne uvidíte světelnou záři a vy víte, že musíte ven. Že váš čas prostě přišel. Jako u porodu. Najednou prostě jdete na svět. A tak jsem to cítila i já. Ve tmě mi bylo dobře, spousta věcí uzrála, hodně mi toho došlo, já si neuvěřitelně odpočinula, ale pak jsem pocítila, že je čas jít. Cílila jsem, že život je tam venku a ne uvnitř a že máme řešit vše, co nám do života přichází, nikoli od našich výzev a životních lekcí odvracet oči. A tak jsem se na svou cestu vydala i já. Věděla jsem, že své srdce plně otevřu až ve chvíli, kdy budu mluvit, kdy se postavím sama za sebe a kdy se nebudu bát dát najevo, co cítím, aniž by mě paralyzoval pocit strachu nebo viny, že můžu někomu ublížit. Cítila jsem, že potřebuji začít stát sama za sebou, že potřebuji přestat dělat věci výhradně pro druhé a že si potřebuji uvědomit, kde jsou moje hranice. A právě to jsem včera pocítila. Uvědomila jsem si, kde jsou hranice mé důstojnosti a kam až jsem schopná zajít a do jakých situací jsem ochotná se dostat, když si sebe sama nevážím. Včera jsem snad poprvé v životě pocítila hranici vlastní sebeúcty a proplakala celé dopoledne nad tím, co jsem všechno schopná vydržet pro blaho ostatních, avšak na hranici své vlastní důstojnosti. Uvědomila jsem si, že není řešením házet vinu na druhé, že mě do takové situace dostali. Naopak. Je potřeba s láskou a soucitem začít dávat najevo naše hranice. A to vše bez křiku, zloby a výčitek. Pokud vás druzí milují srdce, otevřou svá srdce soucitem a pochopením. Ti, kteří vás milují vám, budou naslouchat, otevřou se soucitu a pochopení… A nebo se o to pokusí, jak nejlíp umí… A když se nepokusí, mají svá srdce zavřená a zajímají se na prvním místě jen o sebe… A takové lidi je skutečně nutné nechat odejít. Bez výčitek a pocitu zklamání.
Tak to mi dala tma
A budiž světlo
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.