Máme tu Nový rok. Možná to víte, možná ne, ale včerejškem skončil devítiletý cyklus a dneškem naopak začíná vše od začátku. Stojíme před branami nového devítiletého cyklu a máme možnost si život přeskládat tak, jak si ho přejeme. Přiznám se, že loňský rok pro mě byl docela výzva. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, bortily se staré struktury, vylézaly na povrch mnoho let potlačené pocity a emoce. A také jsem se sama sebe ptala, co tu vlastně dělám, proč tu jsem?
Říká se, že člověk by se neměl příliš zabývat minulostí, jenže mi to (obzvlášť v posledních dnech) nedalo. Ptala jsem se sama sebe, jakých vlastně bylo těch uplynulých devět let? Co jsem prožila a kam (jestli vůbec) jsem se posunula? Dnes jsem se rozhodla zavzpomínat si s vámi. Sama netuším, co ze mě vypadne, tak nechám myšlenky volně proudit a uvidíme, co z toho vznikne. I já jsem na to zvědavá.
2008: Odešla jsem a vrátila se
Ten rok nezačal vůbec dobře. Dodnes si pamatuji, jak jsme slavili jeho příchod. Byli jsme s mým tehdy ještě přítelem ve Státech, docházely nám peníze, bylo potřeba platit školu a opravdu jsme nevěděli, co s námi bude. Báli jsme se oba dva. Ale i v téhle situaci jsme spojili svoje síly, měli jsme jeden druhého a tehdy jsem pocítila, jaké to je, když dva lidé táhnou za jeden provaz. Měli jsme naději a víru, že to zvládneme. Tehdy jsem také udělala zásadní rozhodnutí. Cítila jsem, že po čtyřech letech je čas se ze Států vrátit. Volalo mě to domů. Chyběli mi rodiče, bratr a sestra a chtěla jsem mít pocit, že někam patřím. V Americe jsem byla cizinka, chtěla jsem „pořádnou“ práci, ne se jen starat o děti a dělat rodinného psychologa. Dnes jsem za tu zkušenost vděčná, ale tehdy už jsem opravdu nemohla. Musela jsem všechno a všechny opustit. Bylo to pro mě těžké. Přece jen jsme si s mým mužem vybudovali domov, který jsme měli rádi. S sebou jsem si mohla vzít jen dvě velké tašky, z nichž půlku jedné zabíraly svatební šaty. A taky ve Státech zůstala moja Janka. Rvalo mi to srdce, když jsem ji viděla naposled odjíždět. Jenže jsem věděla, že musím. Volala mě Praha. Všechno bylo nové, jiné, po čtyřech letech jsem si musela znovu zvyknout na všechno a naučit se žít v prostředí hlavního města. Do té doby jsem v Praze byla třikrát a najednou jsem tu měla žít. Já, holka odkojená do té doby výhradně Moravou. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla. Lidé byli jiní, všechno pro mě bylo nové. Ale splnil se mi sen: konečně jsem byla pryč od dětí a měla „pořádnou“ práci, o které jsem tolik snila. Mohla jsem se realizovat a byla jsem blízko rodině. I když jsem si těžko zvykala, cítila jsem, že je dobře, že jsme se vrátili.
2009: Stala se ze mě Wlčice
Na 2009 jsem se moc těšila. Byl to rok, ve kterém jsem se měla vdát. Byl vedle mě muž, kterého jsem měla ráda, věděla jsem, že se na něj mohu spolehnout, táhli jsme za jeden provaz a podporovali se. Připadala jsem si krásná. Měla jsem dlouhé černé vlasy, byla jsem štíhlá jak proutek a cítila jsem, jak se mi daří. Těšila jsem se, až se mi v srpnu toho roku změní jméno a stane se ze mě Hana Wolf. To jméno pro mě znělo majestátně, nezvykle a zapamatovatelně. Vnímala jsem to tak, že Hana Wolf je jen jedna a když se toto jméno vysloví, každý bude vědět, o koho se jedná. Ano, je z toho cítit pýcha, ale chci být upřímná. Takto jsem to tehdy vnímala. Zároveň jsem ale měla ze svatby strach. Bylo mi 26 let a připadalo mi, že svatbou ztratím kus sebe, své svobody a ženskosti. Svého muže jsem milovala, chtěla jsem být s ním, jen tohle bylo ve mně. Svatební den byl krásný. Brali jsme se 15. srpna na Hanu u nás v Hranicích. Přišel mi pogratulovat i můj třídní profesor. Cítila jsem se nádherně. Pomalu jsem si začala zvykat na to, že můj prsteníček zdobí snubní prstýnek. Byl to zvláštní proces. Myslím, že ženy mi budou rozumět. Tento rok byl také významný v tom, že jsem se setkala s jednou ze svých osudových žen. Byla to krásná tmavovlasá Bulharka a někdy v červnu se stala mojí šéfovou. Na jednu stranu jsme si nesmírně rozuměly, ale na druhou stranu jsme spolu měly zásadní rozpor. Byla ohnivá, cholerická a já se jí nedokázala bránit. Až se mi z toho strašného tlaku udělala na obličeji vyrážka, která se ne a ne zahojit. Tehdy jsem poprvé přišla do kontaktu s pojmem psychosomatika. Když jsem přišla ke kožní lékařce, řekla mi, že to mám z nervů, že je toho na mě moc a že se budu muset naučit říkat ne. Předepsala mi nějakou vodičku, ale její slova ve mně zůstala mnohem déle. Měla jsem proti sobě těžkého soupeře. Postavit se téhle ženě s energií uragánu byla velká výzva. Nemyslím si, že jsem obstála, ale je pravda, že mi tato lekce hodně dala. Tahle žena mě nesmírně posílila, i když mě to málem stálo zdraví. Dnes už bych s ní jednala jinak. Tehdy jsem to neuměla. Když už nic, uvědomila jsem si, že se za sebe neumím postavit, že se bojím a jsem ustrašená, i když navenek tak vůbec nepůsobím.
2010: Szép Magyaroszág
Na jaře 2010 jsem poznala, jaké to je dostat výpověď. Bylo po velké krizi, firmy přestaly utrácet v médiích a tahle změna se dotkla i mě. Můj velký klient změnil mediální agenturu a mně bylo jasné, že s klientem půjdu i já. Bylo mi to líto, přece jen to není příjemný pocit, když vás někde nechtějí. Ale na druhou stranu jsem z toho vyšla jako vítěz. Dostala jsem tříměsíční odstupné, dva měsíce jsem si v práci mohla hledat práci, měla jsem dobrá doporučení a hlavně, měla jsem klid od mojí šéfové. Když jsme spolu nemusely pracovat, byly naše vztahy idylické. Za peníze z odstupného jsem si koupila letenku do New Yorku, kde jsme se v květnu měli setkat s mojí Jankou. Můžu vám říct, že to byl výlet století. Bydlely jsme u naše známého přímo na Manhattanu, počasí bylo dokonalé a já si ten výlet opravdu užila včetně super nákupů a času s Jankou. V mezidobí jsem si hledala novou práci. Přesně jsem věděla, co chci. Mým cílem bylo dostat se do marketingového oddělení velké firmy. Chtěla jsem pracovat na nějaké velké a nejlépe kosmetické značce. Jenže pozic moc nebylo, ale i tak jsem neztrácela naději. A stal se zázrak. Objevila jsem pozici, která byla přesně podle mých představ. Jen lokalita byla malinko nečekaná. Hledali totiž člověka, který bude pracovat v Budapešti. Nesmírně mě ta nabídka lákala. Jenže jsem si říkala, že už jsem vdaná, měla bych sedět doma a čekat, až se vrátí můj muž z práce. Byl to právě můj muž, který mě přesvědčil, abych životopis poslala. Tehdy byl na dlouhodobém projektu na Ukrajině a v podstatě bylo jedno, jestli bude na víkendy jezdit do Prahy nebo do Budapešti. Cítila jsem, že pokud ten životopis pošlu, tak to místo dostanu. Věděla jsem, že čekají na mě. A tak to taky bylo. Přijímací proces byl velmi rychlý. Hned po pohovoru jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem chuť na změnu. Velkou změnu. Stěhovala jsem se hned v červenci. Připadala jsem si, že mi svět leží u nohou. Potkala jsem zajímavé lidi, byla jsem v mezinárodním prostředí, manželství bylo fajn a já se cítila jak v ráji. Spolupráce s Maďary byla sice specifická, ale věděla jsem, že to není napořád. Že dřív nebo později někomu dojde, že řídit český a slovenský trh z Maďarska je prostě holý nesmysl. Já jsem chtěla jediné: získat zkušenosti v oboru a užít si Maďarsko. A to se také stalo.
2011: Splnil se mi kariérní sen
S Novým rokem se ve firmě vystřídali ředitelé regionu. A splnilo se přesně to, co jsem předpokládala. Novému řediteli přišlo divné, proč jsou čeští markeťáci v Maďarsku. Moji kolegové byli překvapení, ale já jsem to čekala už dlouho. Můj strategický mozek nelenil. Věděla jsem moc dobře, co chci. Přesunout se z margarínů na kosmetickou značku a vůbec jsem se nebránila návratu do Prahy. Naopak, šla bych hned a dobrovolně. Ne, že by se mi v Maďarsku nelíbilo, ale můj domov byl v Praze. Dodnes si pamatuju, jak mi tekly slzy, když jsem Prahu opouštěla. Tehdy jsem si řekla, že jsem konečně pocítila, kde je můj domov. Jen ještě musím odejít, abych se mohla vrátit. A čas návratu se pomalu blížil. Reorganizace firmy to byla velká. Od června už jsme měli sedět v Praze. Hned od začátku procesu jsem dala najevo, že se rozhodně chci vrátit a že moje preference je jasná: kosmetická značka. Zase jsem cítila, že to vyjde. A taky, že ano. Dostala jsem tu nejcoolovější kategorii. Byla jsem v desátém nebi. Splnil se mi obrovský sen. Když jsem se vrátila zpět do Prahy, tak to celé začalo. Nesmírně jsem se těšila. Měla jsem fajn šéfa, a tým se zdál být taky složený ze zajímavých lidí. Jenže já a můj kolega jsme byli úplně noví nejen na pozicích, ale i v celé kategorii. A náš šéf taky. Stálo mě to hodně úsilí do rychlého tempa zapadnout. Musela jsem se hodně rychle zorientovat, ale taky jsem cítila, že potřebuju spoustu času. Tehdy jsem se naučila plavat v rozbouřených vodách, jednat rychle a mít zodpovědnost za svá rozhodnutí. Byl to pro mě masakr, ale věděla jsem, že musím vydržet. Naplnění to však bylo nesmírné.
2012: Podruhé jsem se narodila
Na tento rok do smrti nezapomenu. V únoru jsem slavila své poslední narozeniny s dvojkou na začátku. Než abych slavila, měla jsem spíš pořádnou krizi. Cítila jsem, že můj život směřuje do pořádného stereotypu, kdy mě čeká už jen odstěhovat se na předměstí, mít děti a starat se o manžela a vytvářet zázemí. Pro Vodnářku to byla šílená představa. Svěřila jsem se tehdy s těmito pocity své kamarádce, aniž bych tušila, co se za dva měsíce stane. Říkala jsem jí tehdy, že si připadám ještě tak mladá a že nejsem úplně připravená se nadobro usadit. Přála jsem si být znovu svobodná a zažít věci, které jsem ještě nestihla. Chtěla jsem cestovat, poznávat nové lidi, víc si života užít. Tyto pocity byly opravdu hodně intenzivní, ale ani na vteřinu jsem nezalitovala toho, že jsem se vdala. Naopak, cítila jsem, že chci být se svým mužem, zestárnout s ním a žít s ním to, co jsme společně začali. Jenže Vesmír mé volání po svobodě vyslyšel. V den, kdy jsem opravdu ze srdce pocítila, že chci jít životem se svým mužem, že jsem připravená se usadit, zakořenit a starat se o rodinu, přišel s tím, že ode mě odchází. Po sedmi letech vztahu to byl neuvěřitelný šok a rána z čistého nebe. Chtěl jít za jinou ženou, začít žít jinak. Bylo to v noci z pátku 13. dubna na sobotu 14. Byl to den, kdy se narodila moje sestra. Musím říct, že to pro mě byla obrovská rána a velký šok. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj muž byl pevně rozhodnut a skutečně byl připravený odejít. 30.4. jsem se seznámila s Lenkou Černou, mojí další osudovou ženou. Netušila jsem, jak rychlý spád po tomto setkání celá situace nabere. O pár dní později jsem v ruce držela klíče od bytu na Vinohradech, kam jsem se měla odstěhovat. Byl to zázrak, který možná někdy někam napíšu. Přesně měsíc po rozchodu byl celý sedmiletý vztah pryč a já se za pomoci bratra a mé kamarádky Zuzky přestěhovala. Ještě, že se mnou byli, protože jinak bych to psychicky neunesla. Tento rok byl hodně těžký. Moje bolest byla obrovská, ale rodina a přátelé mě drželi nad vodou. Procházela jsem údolím smrti a neviděla světlo na konci tunelu. Hodně jsem se obracela do sebe a začala zjišťovat, že život, který žiji, není to, po čem prahne moje duše. Najednou jsem viděla, že vysněná práce mě vlastně nenaplňuje a že mě to táhne k práci s lidmi, která má smysl. Začátkem září dala Lenka Černá na svůj Facebook, že hledá nové kouče. A bylo jasno. Věděla jsem, že musím skočit. Teď, a nebo nikdy. A tak jsem skočila a v práci dala výpověď. 19.12. jsme s mým mužem podepsali na karlínské poště žádost o rozvod. Jak patetický konec našeho manželství.
2013: Žena ze Školy pro Ženy
Nový rok jsem přivítala v Hanoji. Chtěla jsem zapomenout, odpočinout si a načerpat nové síly. Tak jsem na 14 dní odjela za svými přáteli Bělou a Honzou, kteří zrovna cestovali po Asii. Byla to moc krásná cesta, avšak jak se blížil její konec, přepadl mě obrovský strach. Přece jen jsem odešla z jistého zaměstnání a stabilního příjmu. Čekala mě velká nejistota, hlavou se mi honily myšlenky, jestli se opravdu uchytím a vydělám si peníze na živobytí. Z Ameriky jsem moc dobře znala ten pocit, když je člověk na volné noze a musí se uživit. Jenže tehdy jsme na to byli dva a teď jsem byla sama. Strašně jsem se bála, ale strašně. I tak jsem pořád věřila, že tohle je moje cesta. Věřila jsem Lence a také jsem cítila velkou oporu v kolegyni Katce Matlákové. Návrat to byl tedy zásadní. Věděla jsem, že musím být pevná v sobě. Nesmím ani na chvíli pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Navíc mě čekalo ještě studium MBA, které jsem si tolik přála. Uf uf… Byla to tedy pořádná nálož. 7.2 jsem oslavila své třicáté narozeniny. Na přednášce Lenky Černé J. Byl to tehdy požehnaný večer, protože nás s Katkou oslovilo hned několik lidí, které jsme zaujaly. A tak se vlastně pořádně rozjela Škola pro Ženy. Začala jsem pravidelně psát články, přicházeli první klienti. 14.2. na Valentýna jsem si vyzvedla obálku s modrým pruhem. Moc dobře jsem věděla, co je uvnitř. „Jménem republiky… Manželství se rozvádí…“ Šla jsem si sednout do jedné italské restaurace, objednala si skleničku červeného vína a dvě hodiny zírala z okna. Z očí mi tekly proudy slz. Něco pro mě tak zásadního, jako je manželský slib, bylo najednou pryč. Tak jsem se soustředila na práci a školu. Nebylo to vůbec jednoduché období. Přece jen chvíli trvá, než si člověk vybuduje stabilní klientelu. Já si bláhově myslela, že přijdu a bude. A ono nebylo. Sáhla jsem si na podobné dno, jako v roce 2008. Jenže teď jsem v tom byla sama, tedy spíš bez partnera. Naštěstí jsme ale měly jedna druhou: já, Lenka a Katka. Celý rok byl hlavně o tom, abych věřila a vydržela. A taky abych přežila. Když se ohlédnu, nevím, jak jsem to vydržela. Práce, psaní, škola… A navíc odcházely velké emoce. Přece jen rozvod byl pro mě velký zásah, stejně jako pocit samoty a prázdnoty. Vánoce toho roku pro mě byly plné velkých emocí. Také jsem se tehdy začala modlit a vysílat přání do Vesmíru. Přineslo to své ovoce už na začátku příštího roku.
2014: Mami, tati, děkuji
Začalo se mi pracovně velmi dařit. Klientů přibývalo, workshopy se vyprodávaly. Přišlo období klidu, i když já si i v klidu uměla vyrobit neklid. Pořád jsem se bála budoucnosti a toho, jestli nakonec neskončím pod mostem. Tolik jsem si přála vztah a stálého partnera. Tento rok jsem dvakrát otevřela své srdce, jenže v obou případech pak moje srdce velmi bolelo. Dlouho jsem tyto dva muže vnímala jako osudové. Jeden byl naprosto přesvědčen o mých léčitelských schopnostech a myslím, že je vlastně probudil. A druhý byl můj vysněný typ muže: tmavovlasý s vousy a jasně modrýma očima. Jak já ty dva milovala. Trvalo mi dva roky, než jsem je oba dostala ze své hlavy, nebo spíš srdce… Ale na druhou stranu jsem byla vděčná za to, že jsem schopná milovat. A cítit přitažlivost, i když ani jeden z těch vztahů se vlastně ani nedostal do stadia vztahu. Co říct, prostě muži s uměleckou duší. Ty nejde nijak zkrotit, změnit a už vůbec si je uvázat. A do vztahu už vůbec ne. Jen to jsem jaksi nechápala. V červnu mě čekala velká událost: promoce. Skutečně jsem to zvládla a vystudovala MBA. Pro mě to byla velká věc. Musím, říct, že jsem dodnes svým rodičům nesmírně vděčná, že mi umožnili školu vystudovat. Nebyl to zrovna levný špás, ale zachránilo mě to v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Přece jen mě studijní program na dva roky zaměstnal. Každý druhý víkend byla škola, já jsem se dostala mezi lidi a zase jsem mohla mluvit anglicky. Víc než akademický přínos, však hodnotím lidskou rovinu. Potkala jsem nové přátele a nové pohledy na svět. Mí spolužáci mě měli moc rádi, stejně jako já je. Mami, tati, opravdu moc děkuji. Fakt to stálo za to. To léto jsme jely s mámou na Ukrajinu. Nevím proč, ale už od gymplu mě to táhlo na Koločavu do kraje Nikoly Šuhaje. Tehdy jsem moc plakala po Michalovi, modrookém vousáči. A tak jsem zaklekla u hrobu Nikolova a poprosila ho, ať mi pošle někoho, kdo mě udělá šťastnou. Chtěla jsem za každou cenu vztah, což však nešlo ani s Jiřím, ani s Michalem. Až o dva roky později jsem pochopila, že šťastnou mě nemá udělat muž, ale já sama. A tak mi Vesmír 6.9. poslal dárek. Na opeře v Divoké Šárce jsem potkala mladíka (já nevěděla, že byl o šest let mladší než já, protože mi to dva měsíce vůbec nechtěl říct), se kterým jsme tedy společně začali ten VZTAH. Jak jsme se oba později shodli, byli jsme natolik rozdílní, že spojit nás dva prostě nešlo. Ale půl roku jsme se snažili spojit nespojitelné. Na Štědrý večer toho roku jsem tehdy vyrazila se sestrou ven. Normálně to nedělám. Maximálně půlnoční a hurá domů. A taky jsem dostala pořádně za vyučenou. Na vlhké podlaze jsem uklouzla a narazila si rameno. Mělo mě to zastavit a pořádně se nad sebou zamyslet. Což se také stalo.
2015: Rok ve znamení tmy
Nový rok jsem přivítala sama. Můj přítel totiž raději dal přednost rachejtlím na Václaváku, kam já jsem odmítla jít kvůli naraženému rameni. Už jsem nechtěla pokoušet osud a zůstala doma s ortézou na levé ručce. Ale samota mi nevadila. Naopak jsem si to docela užila. Koupila jsem si malou lahvičku sektu a počítala všechny své vykládací karty. Chtěla jsem se ujistit, že je mám všechny :-D. O půlnoci mi zavolala kamarádka, tak jsme si popřály, já si otevřela sektík. Bylo to fajn a vůbec mi nevadilo, že můj mladík dorazil až kolem půl druhé načichlý smradem z petard a různých dělobuchů. Rozešli jsme se za dva měsíce. Už nešlo spojovat nespojitelné. Já to nechtěla dlouhou dobu vidět, ale opravdu to byl nadlidský výkon. A jak se říká, čert nikdy nespí. A taky že nespal. Vyhodíte ho dveřmi a on si sám odemkne. Asi tak bych popsala opětovné setkání s modrookým vousáčem Michalem. Tolik jsem na něj chtěla zapomenout, ale on byl neodbytný. Táhla nás k sobě magnetická síla. A jednoho dne jsem se jednoduše přestala bránit. Byly z toho hezké dva měsíce. V okolí jsem sice moc velkou podporu neměla (já se jim nedivím, když mě dávali po poslední zkušenosti s ním dohromady), ale i tak jsem věděla, že si tohle potřebuju prožít. Cítila jsem v kostech, že tenhle muž má rád ženy a vždycky je bude mít rád. Jen jsem pořád doufala, že třeba se mnou udělá výjimku a bude chtít zakotvit. Zázrak se nekonal a my se rozloučili. Tentokrát už nadobro, protože s ním bych se fakt utrápila. Zpětně to vnímám tak, že to ale stálo za to. Zažili jsme spolu spoustu zábavných chvil, třeba když jsme si vykládali karty a Míša se rozhodl pro vlastní významy karet, namísto toho, aby se vůbec obtěžoval použít výkladovou knížku. A že ty jeho výklady skutečně stály zato :-D. Po našem rozloučení se mě bolelo srdce. Ale opravdu moc. Jenže s ním nebylo k žití. Tehdy jsem si řekla, že buď přijde vztah, nebo nebude nic. Bum… A za dva týdny jsem potkala muže, který se mnou chtěl vztah. Co chtěl… Byl přesvědčen o tom, že jsem ta nejkvalitnější žena pro vztah, jakou potkal. Byla jsem unešená z toho, že ve mně vidí mou laskavost a láskyplnost. V srpnu jsem odjela na týden do tmy. Ten čas byl pro mě naprosto zásadní. Když jsem se vrátila, něco však začalo být jinak. Ve vztahu najednou můj partner začal ukazovat své pravé já. Kruté, nelítostné a sebestředné. Každý měsíc se mu vracely výkyvy nálad, kdy mi naprosto chladně oznamoval, že jsem sice kvalitní žena a láskyplná bytost, ale že nesplňuji jeho očekávání, co se fyzična týče. Má postava nebyla dokonalá, můj obličej neměl výrazné rysy a má prsa nebyla silikonová a nepřirozeně velká. Zároveň ale chtěl vztah zachovat, i přes tohle všechno. 3.12. jsem odmítla jeho nálady déle snášet a vztah ukončila. Podle mých přátel jsem to měla udělat už dávno. Vydržela jsem to šest měsíců. Mrzelo mě to moc. A také jsem se tímto vztahem dotkla svých nejniternějších bolestí. Proto měl tento muž přijít do mého života. Abych se mohla uzdravit.
2016: Kristův rok
A právě o uzdravování byl loňský rok. Rok, ve kterém jsem oslavila své 33. narozeniny. První tři měsíce jsem byla moc smutná. Doléhaly na mě všechny ty bolestné zážitky z předešlých let. Mé oči byly smutné a vyhaslé a hodně jsem zhubla. Sice cíleně, protože jsem se začala z velké části stravovat makrobioticky, ale i tak jsem věděla, že tohle nejsem úplně já. S příchodem jara jsem však ožila. Zamilovala jsem se a dostlala jsem nový vítr do plachet. Vztah sice vydržel jen dva měsíce, ale i tak to bylo fajn. Ono se totiž nedá žít s mužem, který vám řekne větu: „Tebe mám rád, ale miluju Marii.“ Tak jsem mu to usnadnila a myslí m, že to bylo dobře pro oba. V tomto roce jsem také absolvovala dva meditační pobyty v tichu. Musím říct, že to se mnou pořádně zamávalo a spustily se mi hluboce uložené a potlačené emoce. V létě jsem se učila žít sama se sebou a naplnit svůj život. Uvědomila jsem si, jak se vlastně nudím a neumím se zabavit. Je to paradoxní, že? Začala jsem tedy hodně psát, chodit na zajímavá místa a věnovat se sobě. Jely jsme s mámou za sestřičkou do Anglie, v srpnu jsem se vypravila do kraje Žítkovských bohyní a navštívila svou kamarádku v Lovosicích. Také jsem začala vidět jasný směr v práci a začala se rýsovat přesná vize toho, co tady mám dělat. Hodně mi otevřelo oči představení Jardy Duška, které jsem viděla v Hranicích se svou rodinou. Cítila jsem, že vše, o čem mluví, je velká pravda. A že dělám to nejlepší, abych žila v souladu se svou duší. V září se se mnou začalo dít něco divného. Jako by z hloubi duše začaly vylézat pocity potlačeného hněvu, vzteku a zlosti. Ale celoživotního… Byla to obrovská energie, která vygradovala listopadovým meditačním pobytem v tichu. Když jsem se vrátila, najednou jsem cítila obrovský nával toho všeho. Nemohla jsem utéct, nebylo kam. Také jsem si uvědomila, že před sebou neuteču a že se budu muset přijmout i v této podobě. Ano, i tako stránka je mojí součástí. Není to jen hodná Hanička Sluníčko, která se na všechny usmívá, ale umím být i pořádná saň, která umí ukousnout hlavu. Z meditačních pobytů jsem věděla, že emoce jsou pomíjivé. Jednoho dne odejdou a přijde něco nového. Jenže tento koktejl ne a ne odejít, ani odeznít. Hodně jsem utíkala do samoty. Nechtěla jsem plivat jed na lidi, kteří za to nemohou. V prosinci jsem odjela na týden na chatu, abych se uklidnila, dýchala a srovnala si myšlenky. A pomohlo to. Procházky, dýchání a zdravé jídlo zklidnily i můj oheň. Prožila jsem krásné Vánoce v kruhu rodiny a mým milovaným psem Merlinem. Poslední dny roky 2016 pro mě byly ale opět náročné. Možná to bylo novoluním, ale můj oheň opět vzplál do nebývalých rozměrů. Nechala jsem to být a byla k sobě laskavá. Jednoduše jsem se přijala taková, jaká jsem. A také jsem si plně uvědomila, co tu vlastně mám dělat: psát a promlouvat k lidem. Tohle je mé poslání, tohle si má duše vybrala. Vše ostatní se zařídí samo. Tak jsem včera vše odevzdala (o půlnoci jsem místo smíchu a radosti bulela jak želva, ale naštěstí mám vnímavé a milující přátele) a otevřela se novému.
Co mi nový devítiletý cyklus přinese nevím. Vlastně to ani vědět nechci. Nechám se překvapit. Taky jsem si uvědomila, že jsem v životě dostlala všechno, co jsem chtěla. Všechno přišlo. Všechno. Jen jsem někdy příliš tlačila na pilu a věci zbytečně rvala. Cítím, že je čas sundat nohu z plynu a nechat se unášet. Ono mě to zavede tam, kam má. Také jsem poznala, kde je moje místo, kdo jsou moji skuteční přátelé a pocítila jsem, jak krásnou rodinu s velkým srdcem si moje duše vybrala. Děkuji za krásná přátelství, milující domov. Děkuji za to, že jsem poznala, jaké to je někoho milovat a že znám to, když je člověk milovaný. Jak ve svém světle, tak i stínu.
Pokud někdo došel až sem, tak děkuji, že jste mi věnovali váš drahocenný čas. Moc si toho vážím. A pokud ne, tak jsem si aspoň udělala pořádnou sebereflexi J
Šťastný a veselý 2017,
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.