Když mi bylo asi dvanáct let, začala jsem se velmi intenzivně zabývat konceptem partnerství. Už v tomto relativně nízkém věku jsem někde v nitru cítila, co je podstatou vztahu. Jako klíčové jsem vnímala blízkost a sounáležitost, úctu a také přijetí toho druhého. Velmi jsem toužila po vztahu a už tehdy jsem věřila v to, co dnes nazývám posvátné partnerství. Dovolte mi, abych se o tomto konceptu dnes rozepsala. Myslím, že den je pro to víc než vhodný.
Láska vs. zamilovanost
Sice jsem vnímala, do jaké hloubky se může vztah rozvinout, avšak dlouho jsem nebyla schopna rozlišit lásku od zamilovanosti. Jsem Vodnářka. To mě samo o sobě předurčuje k impulzivnosti a v určitém směru k povrchnosti. Avšak ve vztazích jsem to nikdy takto neměla. Asi můj Ascendent v Raku, který naopak potřebuje hloubku a emoční stabilitu. Milovala jsem vždy hluboce a opravdově. Jinak to neumím. Co jsem však ve vztazích zažívala, byla taková divná změna, ke které došlo po určité době. Najednou už ten muž nebyl takový, jako když jsme se poznali a začali se od sebe vzdalovat. Nechápala jsem, čím to je. Až mnohem, mnohem, později mi došlo, že za to může změna, za níž stojí zamilovanost. Ta způsobí, že se člověk chová jinak a na tu pravou tvář je třeba si počkat nějaký čas. Ale to jsem v sedmnácti nevěděla. V 21 letech jsem potkala svého prvního manžela. Dodnes si pamatuji naše setkání. Bylo to, jako kdybych měla před očima záblesky a něco mě k němu táhlo. Věděla jsem hned ten první večer, že dříve, či později budeme spolu. Byl jiný než mí dva předešlí partneři. Viděla jsem, jaký je v nitru a cítila jsem, že s ním mohu prožít lásku a hloubku. S ním jsem ji také začala žít. Pouto mezi námi bylo silné, navzájem jsem se podporovali a byli na jedné lodi.
Partnerské vlny
Jenže do života přicházejí krize. Bez nich to nejde. A vlastně díky za ně. Proč? Můžeme díky nim růst, být lepšími lidmi a případně se poučit z vlastních chyb (tedy pokud jsme ochotni připustit, že také občas chybujeme). I v manželství jsme zažívali krize, ale paradoxně nás spojovaly. Nebyly to krize vztahové. Oba jsme v té době chtěli být spolu a tvořit společné. Jednalo se spíš o vypjaté situace, které jsme nakonec vyřešili. Jenže pak přišlo něco, o čem jsem do té doby jen slyšela. Tím něčím byla krize identity, hledání místa v životě a vůbec hledání smyslu života. Jak do tohoto náročného procesu ještě zakomponovat partnerství, na které nebylo tolik energie, jako dřív? Bohužel to pro nás skončilo špatně. Rozvedli jsme se. Tento fakt jsem nesla velmi těžce, protože manželství je pro mě posvátné. Vnímám ho nejen jako spojení muže a ženy, ale také jako něco vyššího. Manželství je to, co dokáže lidi spojit takovým způsobem, že jsou schopni zvládnout prakticky cokoli. Není se čemu divit, viděla jsem to tak u rodičů. Když bylo nejhůř, měli jeden druhého. Drželi při sobě a táhli za jeden provaz. Ctili a vážili si jeden druhého. Když jeden nemohl, druhý držel za dva. Stěhovali se spolu tam, kam bylo třeba a do toho měli nás tři. Svého času se máma ještě starala o nemocnou babičku a ti dva to všechno ustáli. Takový vzor se mi velmi silně zapsal pod kůži. Proto jsem rozpad svého manželství vnímala jako obrovskou prohru. Byla to však právě moje matka, která mi řekla, že za stávajících podmínek vztah nemá cenu zachraňovat. Musela jsem se tedy smířit s tím, že někdy to prostě nevyjde.
Posvátné partnerství je možné
Co pro mě vlastně znamená posvátné partnerství? Je to spojení muže a ženy a základě hluboké lásky, vzájemné úcty a přijetí. A po rozvodu jsem také přišla na další důležitý parametr: je to ochota jít spolu, i když se uvnitř nás nebo venku všechno bouří. Je to hluboký niterný pocit, že když budeme spolu, dokážeme překonat i ty nejnáročnější situace. Pro takový typ vztahu jsou však potřeba dva vyspělí lidé, kteří už mají něco za sebou. Chce se mi říct, že čím víc zpracované bolesti, tím lépe. Pokud si člověk projde bolestnými zkušenosti, velmi si pak váží toho, když potká spřízněnou duši. Jednoduše ji umí ocenit, je za ní vděčný. Takový vztah poznáte na míle daleko. Ti lidé totiž září. Je jim to vidět na očích. Navíc o sobě mluví uctivě, s láskou a pochopením. Právě takovému vztahu říkám posvátné partnerství. Ti lidé totiž jeden o druhém nepochybují. Vědí, že jsou to právě oni dva, kdo mají být spolu. Svůj vztah mohou rozvíjet, kultivovat a tuto energii potom šířit dál. Prostřednictvím společných dětí, projektů, seberealizace.
Nesmírně mě hřeje u srdce, když kolem sebe vidím čím dál víc posvátných partnerství. Zajímavé je, že tito lidé spolu vždy něco tvoří. Já osobně se do těchto míst chodím nabíjet, ráda čtu jejich knihy a nechávám se inspirovat jejich společnými počiny.
Za sebe jsem nesmírně ráda, že takový vztah mohu sama zažívat. Taky cítím, že společně něco vytvoříme. Sice ještě nevím, co to bude, ale ono to časem vznikne. Pokud byste si přáli podobný vztah zažívat, ale stále nepřichází, nevěšte hlavu. Naopak, udržujte v sobě silnou víru, že to je možné a že posvátné partnerství je určeno i vám. Nenechte v sobě uhasit plamen víry a naděje.
Přeji vám krásný svátek sv. Valentýna a mějte se rádi.
S Láskou,
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.