Můj porodní příběh

Dnes má náš Toníček dva měsíce. Také jsou to dva měsíce od mého životního výkonu. Ptáte se mě na něj, píšete si o něj, tak tady je: Můj porodní příběh. Dosud největší transformační proces. Prožitek z porodu si částečně sedl a jsem schopná o něm psát. Jak už to u porodu bývá, bylo to bolestivé a přece krásné. Každá žena porod prožívá jinak. Takto jsem ho prožívala já:

Mohla byste rodit za úplňku

Takovou věštbu pronesla paní doktorka Klementová na diabetologii, když jsem jí v rámci vstupního vyšetření říkala datum své poslední menstruace (pozn. v průběhu těhotenství mi byla zjištěna těhotenská cukrovka). „Ale neeee, moje miminko se narodí až v září,“ odpověděla jsem skoro jistě. Termín porodu byl 10. září a srpnový úplněk byl v neděli 26. Přišlo mi to ještě hodně brzo. Přece jen to bylo víc než dva týdny před plánovaným termínem. Je ale pravda, že jsem slova paní doktory nevzala na lehkou váhu. Podvědomě jsem se připravovala na to, že by to tak nějak mohlo být. Přece jen to mé napojení na lunu není úplně malé. A když luna ovlivňuje oceány, tak i Toníčkovo jezírko určitě nebude výjimka.

Jak to málem nedopadlo

Bylo dva dny po úplňku. Přijeli jsme s Pavlem na plánovanou kontrolu do neratovické porodnice. Oba jsme byli vyděšení a já v sobě zatlačovala slzy. Hlavně jsem chtěla být statečná. Proč všechno to drama? Před týdnem mi bylo na prohlídce v porodnici řečeno, že miminko už není hlavou dolů. Leží v příčné poloze. Tato poloha nebyla příznivá pro porod a hrozil mi císařský řez. Měli jsme týden na to, aby se Toník otočit, jinak domluvíme termín operace. Byl to pro nás s Pavlem hrozný týden. Tolik jsme chtěli, abych rodila přirozeně. Přáli jsme si Toníka přivítat a mít ho u sebe hned po porodu. Bylo to pro nás opravdu velké zklamání, hlavně ale kvůli malému. Při představě, že ho operativně vyndají z lůna jsem propukala v pláč. Na druhou stranu, alespoň jsem se psychicky připravila na variantu, kterou jsem si dosud vůbec nepřipouštěla.

Můj den D

Ale zpět do čekárny. Když nás zavolali do ordinace, byla jsem smířená se vším. V hloubi jsem věřila, že by se mohl stát zázrak, ale byla jsem připravená i na to, že ne. Nebudu vás napínat. Když pan primář zapnul ultrazvuk, hned nám řekl, že hlavička je dole. UUUUUFFFFFFF. Spadl nám kámen ze srdce. Ještě třikrát jsem se zeptala, jestli to skutečně znamená, že budu rodit normálně. S úsměvem odpověděl, že k operaci není důvod. Řekl mi, ať hodně chodím, aby si hlavička sedla. Na porod to nevypadá a další kontrola byla naplánovaná na příští týden. Protože byl Toník větších rozměrů, měli jsme se domluvit na termínu vyvolání porodu. To jsem nechtěla, ale řekla jsem si, že všechno dopadne, jak má. A taky že ano. Po příjezdu do Prahy jsme šli na zasloužený oběd a poděkovali všem přátelům, kteří na nás mysleli. Pak jsem si šla domů lehnout. Byla jsem unavená jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Večer nás čekala přednáška, na kterou jsme se s Pavlem těšili a zjevně jsem si ji neměla nechat ujít. Po návratu domů jsem se šla osprchovat. Převlékla jsem se do pyžama, ukládala se do postele, něco Pavlovi vyprávěla a při lehání ucítila, jak mi odtekla voda.

Jedeme

„Páji…. Odtekla mi voda,“ řekla jsem mému muži klidným hlasem, když si čistil zuby. „To jako fakt????“ zeptal se mě s vyjeveným výrazem. „Ano, jako fakt,“ odpověděla jsem mu. Vylezla jsem tedy z postele a pomalu si začala srovnávat věci, jestli mám všechno připraveno. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné kontrakce ani poslíčky, říkala jsem si, že to teda bude fuška. „Snad to nebude trvat tři dny,“ blesklo mi hlavou. Kdyby bylo na mě, do porodnice bych zavolala později, ale viděla jsem, jak je Pavel nejistý. Tak jsem tedy zavolala a s porodní asistentkou se domluvila, že co nejdřív přijedeme. Bylo totiž potřeba, abych dostala antibiotika a nechtěla náš příjezd odkládat. Protože bylo lehce před půlnocí, nechtěli jsme budit naše přátele. Ujistila jsem se, že mám všechno, a ještě si udělala malý rituál. Toníčkovi jsem popřála šťastnou cestu a sobě hodně sil. Nasedli jsme do taxíku a vypravili se noční Prahou směr Neratovice. Vezla nás úžasná taxikářka, se kterou jsme si vyprávěli a smáli se. Podvědomě jsem se chystala na následujících x hodin procesu, který až taková legrace nebude. Cestou jsem se spojovala se zářivou lunou svítící nám na cestu. Bylo to jako z pohádky. „Až se to narodí, tak napište!!!!“ volala na nás taxikářka, když jsme odcházeli k porodnici.

Než to začalo

Už byla středa 29. srpna. Porodní asistentka se mě zeptala na všechny náležitosti a napojila mě na monitor. Byla jsem nervózní. Přece jen to bylo neznámé prostředí (i když jsme se byli předtím podívat) a nevěděla jsem přesně, co mě čeká. „Máte kontrakce?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděla jsem. I tento samotný fakt mě lehce znervózňoval. „Co se mnou bude? Co když budu čekat na porod třeba tři dny?“ honilo se mi hlavou. Podle monitoru bylo miminko v pořádku a kontrakce jsem skutečně žádné neměla. V nemocnici si mě už nechali a Pavla poslali domů. Měla jsem takový zvláštní pocit. Řekli mi, ať spím a nabírám sílu, ale usnout se mi nepodařilo. Bez Pavla jsem se cítila zvláštně, ale říkala jsem si, že jde přece jen o jednu noc a odpoledne už bude se mnou. Ráno ke mně přišla porodní asistentka Soňa. Představila se mi a řekla mi, že mě bude porodem provázet. Měla jsem radost. Viděla jsem ji totiž během návštěvy porodnice v červnu a byla mi sympatická. Měla přesně takovou energii, se kterou jsem rezonovala. Kolem půl osmé jsem šla na kontrolu k primáři. Ten mi zavedl tabletku na vyvolání. Ani jsem nic nenamítala a cítila, že to tak má být. Lehce mě začalo bolet v podbřišku, ale to bylo tak všechno.

První doba porodní

Když se do 10 hodin dopoledne nic nedělo, zavedla mi lékařka druhou tabletku. Ta mi ji zavedla skutečně důkladně. Bylo mi jasné, že to předtím byla jen taková lehká příprava a tentokrát už porod skutečně začne. Podbřišek mě začal bolet už na vyšetřovacím lůžku. Po deseti minutách jsem opustila ordinaci a šla si lehnout na pokoj. Už jsem se pěkně kroutila jako žížala. Břicho mě bolelo jako při silné menstruaci. Po dvou hodinách mi natočili monitor. Soňa se zeptala, jestli už mám kontrakce. Odpověděla jsem, že zaručeně ano. Jenže podle monitoru to žádné kontrakce nebyly. Jenom bolest. „Když tohle nejsou kontrakce, tak jak moc to bude ještě bolet?“ zeptala jsem se Soni. „Bolest se teď bude stupňovat, ale nebojte, to zvládnete,“ odpověděla a usmála se mile. Byly dvě hodiny odpoledne a kontrakce pořád nikde. Ale uvolnil se jednolůžkový pokoj, na který jsem čekala jak na smilování. Potřebovala jsem svoji noru. Doupě, do kterého se budu moct zavřít. Na noční stolek jsem si nakládala všechny své talismany, čichla si bylinkové esence a pustila si hudbu. „Tak, teď můžu rodit,“ řekla jsem si v duchu. A skutečně. Porod se pomalu začal spouštět a já začala cítit první kontrakce. „Ještě, že jsem se naobědvala,“ říkala jsem si. Aspoň jsem na tohle měla sílu. První kontrakce jsem cítila jako sílící menstruační bolest. Paní doktorka mě vyzvala, abychom šly natočit ultrazvuk. „Tak čo? Už máte kontrakcie?“ zeptala se. „Nooo, už ano,“ ztuha jsem se vítězoslavně usmála. „Ale ešte sa usmievate, tak to ešte nebude ono,“ zkonstatovala. V hlavě se mi honilo, že i bolest se dá snášet s úsměvem. Ale jak jsem se za několik hodin přesvědčila, zjevně věděla své. Konečně přijel i Pavel. Kontrakce se konečně mohly spustit naplno. Moje tělo asi čekalo na to, až budeme všichni spolu a v klidném doupěti.

Přituhuje a úsměv se ztratil z tváře

Začalo to strašně bolet. Ale strašně. Jako by mě někdo řezal zaživa břicho. Každé dvě až tři minuty. Byla to nelítostná a silná bolest. Vzpomínala jsem si na zvukové techniky z ženských kruhů. Každou kontrakci jsem se snažila prozpívat a ze začátku i protančit. Říkala jsem si, že když uvolním hlas a budu se vlnit, půjde celý proces snáze. Jenže v určitou chvíli mi už došly síly k pohybu. Soňa mě chodila průběžně kontrolovat. Kolem čtvrté hodiny odpoledne usoudila, že se možné otevírám rychleji. Dala jsem totiž svému hlasu volný průchod. Když měl ale prohlédla, byla jsem otevřená jen na čtyři centimetry. „Cože??? Jen čtyři centimetry? Po šesti hodinách takové bolesti?“ vyštěkla jsem zoufale. Zeptala jsem se, jak dlouho to bude ještě trvat. Soňa řekla, že je to samozřejmě různé, ale dá se říct, že prvorodičky se otvírají cca jeden centimetr za hodinu. Na sál se chodí při otevření devět až deset centimetrů. Tak, a v tu chvíli mi skutečně spadl úsměv z tváře. Čekalo mě zhruba dalších šest hodin bolesti, která ještě bude sílit. Při kontrole mi paní doktorka doporučila, abych se ve zvukových projevech omezila. Byla jsem málo otevřená a tohle mě vysilovalo. Nejdřív jsem chtěla být naštvaná, ale pak jsem se si uvědomila, že má s porody mnohem větší zkušenosti. Přestala jsem tedy zpívat a hlasitě vydechovat a začala cvičit techniku z hypnoporodu. Hluboké dýchání během klidové části a velmi hluboké pomalé dýchání přímo do středu bolesti při kontrakci. Bolest to byla nesnesitelná, ale ani jsem necekla. Nechtěla jsem se už více vyčerpávat. Představovala jsem si, že každá kontrakce je vlna, která mě přibližuje k miminku. Pak to přestalo zabírat a místo toho následovaly představy, že ze sebe vydávám všechnu zlobu a vztek, který v sobě mám. Tohle jsem vydržela další asi dvě hodiny. Bolest se stala už nesnesitelnou. I Soňa se se mnou přišla rozloučit. Končila jí služba. Řekla mi, že mi drží palce a že se zítra uvidíme s miminkem. Hlavou mi blesklo: „Jen jestli..“ Cítila jsem obrovskou bolest. Byla jsem jako zvíře. Nemohla jsem mluvit. Jediné, na co jsem se zmohla, byly jednoslovné rozkazy směrem k mému muži. Mantra, která byla mou jedinou záchranou, zněla: KAŽDÁ BOLEST JEDNOU SKONČÍ. Víc už jsem sama sobě pomoct nemohla. Zkusila jsem všechno, co bylo v mých silách: koupel, meditaci, alespoň částečné chození, Bachovy kapičky, aromaterapii. V osm hodin večer jsem byla na konci svých sil. Bolest už jsem nedokázala víc unést. Poprosila jsem porodní asistentku, ať mi pomůže a tohle trápení ukončí. Byla jsem přístupná čemukoli: epidurálu, císaři s lokálním umrtvením, císaři v celkové narkóze, prostě čemukoli. „Dobře tedy, řeknu paní doktorce, ať se na vás podívá. Víte, máte vyvolávaný porod a ten víc bolí,“ řekla mi milým a chápavým hlasem porodní asistentka. Vůbec jsem neměla špatný pocit z toho, že jsem to vzdala. Byla jsem dokonale smířená sama se sebou.

Druhá doba porodní

„Paní doktorko, strašně to bolí a vůbec se neotvírám. Už to nemůžu vydržet, pomozte mi, prosím,“ byla má slova v ordinaci. Nasadila si rukavice a prohlédla mě. „Ale vy jste otevřená na osm, devět centimetrů. To je na sál,“ oznámila mi. V tu chvíli jako bych sebrala všechny síly světa. Paní doktorka mě povzbudila. Řekla mi, že teď už to nebude trvat tak dlouho a že porod může trvat třeba dvacet minut. A to už stálo za to to vydržet. Ze sesterny jsem slyšela, že zrovna telefonují s mojí maminkou. Byla jsem na tom tak mizerně, že jsem se ani nezmohla na to, abych mohla s mámou mluvit sama. Dobelhala jsem se na porodní sál. Pavel ještě stihl aspoň krátce zavolat mámě, aby věděla že žiju. „Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se porodní asistentky. „To je různé,“ odpověděla váhavě. Po mém naléhání řekla, že někdo rodí dvacet minut, někdo hodinku… Ty tři tečky následovaly i v jejím hlase. Ještě, že neřekla, že i víc… Někdy je lepší nevědět. Pak se otevřely dveře a vešla ona. Žena, která měla na svět přivést našeho syna. Paní Jaruška. Anděl v ženském těle. Druhá doba porodní se rozbíhala a hlavička začala pomalu klesat. Podle instrukcí z hypnoporodu jsem kontrakce jen prodýchávala. Myslela jsem si, že miminko bude klesat samo. Jenže to neplatilo na našeho Toníčka. Paní Jaruška mě vyzvala, abych tlačila s každou kontrakcí. Bolest si už ani nepamatuju. Hodiny ubíhaly. Pryč bylo dvacet minut, pryč byla ona hodina. Z vedlejšího sálu jsem slyšela, jak přišlo na svět miminko. Asi hodinu a půl po mém snažení se. Náš Toník jakoby ani nechtěl ven. Vyzkoušely jsme asi čtyři porodní polohy: v kleče na zemi na žíněnce, v sedě na porodním křesle, obkročmo s jednou nohou zvednutou a taky pozici s hlubokým dřepem. To jsem musela stát a s každou kontrakcí si hluboce dřepnout tak, aby paty zůstaly na zemi. Pavel mi byl velkou oporou, paní Jaruška mě povzbuzovala. Jenže hlavička pořád nechtěla jít ven. Ani při hlubokých dřepech, ze kterých mě bolela kolena ještě další tři týdny. Už jsem načala rodící se dítě nenávidět. Zcela vážně. Hlavou se mi honily myšlenky typu: Tak si tam buď, když chceš. Jenže po nějaké chvíli jsem pochopila, že takto stejně ničemu neprospěji. Tak jsem se vrátila k tomu, že jsem Toníkovi v duchu říkala, kdo všechno se na něj na světě těší a co všechno společně zažijeme. Také mi pomohlo si před očima přehrávat jeho tvář, kterou jsem viděla den předtím na ultrazvuku. Když začala hlavička sestupovat a pomalu vykukovat, začala jsem ztrácet kontrakce. Měla jsem totiž strach. Bála jsem se, že tlak hlavičky nevydržím a prasknu.

Jdeme do finále

S paní Jaruškou jsme se domluvily, že pomocí injekce oxytocinu ten nekonečný proces ukončíme. Lehla jsem si do polohy, ve které mi bylo nejlépe a čekala jsem na až oxytocin zabere. Zabral téměř okamžitě. Kontrakce začaly opět sílit a přicházet po krátkých intervalech. Nicméně závěrečná fáze porodu pro mě byla nejnáročnější. Tlak vycházející hlavičky byl tak silný, že jsem myslela, že mě musí zaručeně potrhat. Právě z potrhání a nástřihu hráze jsem měla největší strach. Když hlavička začala vycházet, můj strach mě stáhl a závěrečná fáze pořád ne a ne přijít ke konci. Paní Jaruška se mnou měla velikou trpělivost. Když jsem strachy plakala, utěšovala mě, že mé tělo je k porodu děťátka plně uzpůsobeno. Držela mě za ruku a říkala mi, že se nemusím bát, že všechno vydrží a zůstane tam, kde má. Pomáhala mi speciálními natahovacími technikami a mezi kontrakcemi mi na hráz přikládala teplou žíňku s třezalkovým olejem. Dokonce mě nechala si i sáhnout na hlavičku, která už se klubala ven. Mohla jsem se přesvědčit, že miminko už je skutečně skoro s námi. Blížila je jedenáctá hodina večer. Já si tak v duchu říkala, jestli se malý stihne narodit ještě dnes, nebo to nechá až na další den. Postupně mi začínalo být všechno jedno. Při kontrakcích mě paní Jaruška a Pavel povzbuzovali, ať tlačím, jak to nejvíc jde. Jenže jsem vypozorovala, že když tlačím tak na 80 %, tak se miminko přibližuje víc. Jela jsem na setrvačník. Kontrakce, nádech, tlačit, ještě nádech a ještě tlačit. Pak si sednout do odpočinkového sedo-lehu, osušit čelo, navlhčit rty. A znova. A znova. A znova…

Vítej, Toníčku Štěpáne

Až se najednou ozvalo: „A je tady!!!!! Máme ho tady!!!!“ Jako by odnikud mi na břiše přistál koukající teploučký balíček. Můj Toník. Náš Toník. Moje první reakce byla taková, že jsem nemohla uvěřit tomu, že se skutečně rozhodl narodit. Koukali jsme na sebe jako na zjevení. Skoro vůbec neplakal. Jen koukal kolem sebe. Dobrou chvíli mi trvalo, než mi to celé došlo. I když vyčerpaná, ale hluboce šťastná, jsem se 29. srpna 2018 ve 23:17 stala mámou Toníčka Štěpána.

Od prasknutí vody až do samotného narození Toníčka uběhlo přes 24 hodin. Bylo to dlouhé, bolestivé a vysilující, avšak tak silné a krásné. Paní Jaruška mi během porodu říkala, že až se miminko narodí, všechno zapomenu. Také mi opakovala, že až to všechno skončí, budeme s Pavlem velice bohatí. Moudrá to žena. Ve všem měla pravdu. Skutečně jsme ti nejbohatší lidé na světě. Připadám si tak kdykoli se na Toníka podívám.

Touto cestou děkuji personálu porodnice v Neratovicích, zejména porodním asistentkám Soně Steindlové (první doba porodní), Jarmile Trhoňové (porod a následná péče) a vrchní sestře Pavlíně Ptáčkové za vlídné slovo, občasný vtip a patronát nad celým procesem. Moc si vážím vaší práce a přístupu. Děkuji, děkuji, děkuji.

Obrovské poděkování patří mému muži Pavlovi. Celou dobu mi byl oporou a hlavně: dokázal ustát to, že se z milé ženy stala tříhlavá saň. Skutečně se ze mě stalo zvíře, které nebylo schopné mluvit v rozvitých větách a komunikovalo pouze vyštěknutím jednoslovných příkazů. Páji, jsi pašák!!!

A taky děkuji Terezce Linhartové krásné fotky.

Takový byl můj porod. A teď jdu za Toníčkem.

Těším se na vás zase příště,

Hanka

Hana Adamíková, MBA

Koučka, lektorka a životní průvodkyně

Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.