Není to tak dávno, co jsem seděla s mámou u nás doma na zahradě, a začaly jsme si povídat. Náš hovor byl nejdřív tematicky hodně široký. Ani nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem jí začala vyprávět o svém dětství a o Bohu. Mluvila jsem o tom, jak jsem ho jako malá vnímala a co jsem cítila. Když jsem povídala, cítila jsem, jak mě mrazí. Přijde mi škoda nechat tento rozhovor jen ve vzpomínkách slunného letního dne. Co je tedy pro mě Bůh? Jak jsem to cítila a cítím? Jak jsem se k Bohu dostala?
Bůh je světlo, Bůh je v každém z nás
Bylo mi deset, byla jsem ve čtvrté třídě, byla neděle a chystala jsem se do školy. Dělala jsem nějaký domácí úkol (myslím do vlastivědy) a najednou přišla do místnosti moje babička. Řekla jsem jí: „Babičko, já vím, co je Bůh. Cítím ho. Úplně přesně ho cítím. Není to žádný dědeček, ale je to světlo… Fialové světlo, které je všude kolem nás.“ Co by udělala běžná babička? Asi by řekla něco ve smyslu : „Ale prosím tě, nech si ty bláboly a připravuj se do školy.“ Ona to však neudělala. Poslouchala mě a na jejím obličeji nebyly nejmenší známky skepse, ironie, nebo sarkasmu. Prostě mě nechala mluvit. Sama byla vynikající vypravěčka a tak mě nechala v mém projevu. Nevím, jestli si myslela, že fantazíruju, nebo jestli se mnou skrytě souzněla. To už se dneska nedozvím, ale ve své podstatě je to jedno. S ní jsem se mohla v tomto ohledu projevit. Nikdy mě nesoudila a nechala mě mluvit. To jí jsem sdělovala své nejniternější myšlenkové koncepty, filosofické úvahy, které jsem v sobě měla už asi od pěti let. Mám taky ve velmi živé paměti, když jsem u ní byla na prázdninách v Tišnově, jak mě vzala na jedno představení. Byli to nějací misionáři z Ameriky, kteří tady šířili víru. Sice jsem byla malá, ale cítila jsemsekta to opravdu nebyla. Byli to čistí radostní lidé. Mluvili o Bohu jako o energii, která je všude kolem nás a která je láskyplná a bezpodmínečná. Pamatuji si, jak mě celé to setkání prostoupilo. Také mi v paměti zůstalo, jak bylo krásné své pocity o tak neuchopitelném tématu sdílet s babičkou. Vlastně to sdílení pocitů na tom bylo to nejkrásnější. Moct se vyjádřit, naplno promluvit. Tehdy, ve 12 letech jsem měla naprosto jasno v tom, co je Bůh a co není. A co víc, přišla jsem si na to sama. Cítila jsem to. Měla jsem s kým sdílet, nebyla jsem souzena.
Bůh a církev
Druhá babička byla pravým opakem té naslouchající. Nechci, aby to vyznělo tak, že jedna byla ta hodná a druhá ta zlá. Vůbec to takto není myšleno. V tomto tématu měly opačnou energii. Vlastně byly jako černá a bíla: jedna byla tmavovlasá, druhá blondýna; jedna měla zelené oči, druhá modré; jedna byla sice věřící, ale do kostela nechodila, druhá byla silně věřící katolička. Krásně opačné síly. Tím, že jsem byla první vnučka, měly na mě obě velmi silný vliv, za který jsem jim nesmírně vděčná. Mohla jsem se totiž konfrontovat s jejich představami o světě a najít sebe samu. V dětství mi to šlo poměrně dobře, ale pak se to někam vytratilo. Jak jsem se zmiňovala, když jsem byla s první babičkou, svou představu o Bohu jsem měla poměrně jasnou. A ve 12 letech jsem tomu celému přišla na kloub. Ale to bylo jen, když jsem byla s ní. Ve chvíli, kdy jsem přijela za babičkou na Slovensko, nastal pro mě úplně jiný příběh. Všechno bylo hřích, nic jsme nesměli a MUSELI jsme se modlit, jinak se Bůh bude zlobit a vrátí nám to. Také jsem skoro denně musela poslouchat nářky, jak je hrozné, že nejsme pokřtění. Úplně jiná a opačná energie. Nebylo se jí co divit, byla to žena z hor, silná katolická víra byla její součástí. Možná díky silné víře dokázali tito lidé v horách přežít. Babička byla velmi pokorná, ale také plná strachu. Kdyby mi víru tehdy tolik necpala, našla bych si k ní cestu mnohem lépe. Dnes však vím, že dělala to nejlepší, co uměla. I přes všechen její tlak mě naučila věřit v Anděla strážného. Skutečně jsem přijala hlubokou víru, že je někde nějaký anděl, který stráží naše duše. To s čím, jsem měla problém, byla modlitba, kde by mi měl někdo odpouštět moje viny a hříchy. „Jaké hříchy? Vždyť jsem nic neudělala?“ znělo mi mou malou hlavou. Bylo to v úplném rozporu s tím, k čemu jsem si dospěla. Tehdy jsem se cítila pod obrovským tlakem, ale dnes babičku chápu. Prostě to tak měla, katolická víra byla její život. Něco, čemu věřila a co chtěla předat dál. Pak jsme se na dlouhou dobu odmlčely. Tlaku bylo jednoduše příliš. Nakonec jsme se smířily, po asi šesti letech. Když jsem ji tehdy viděla, byla to úplně jiná žena. Mnohem jemnější, otevřenější, laskavější a chápavější. Tehdy jsme si porozuměly. Nemusely jsme mluvit. Jen jsme seděly na lavičce, držely se za ruku a byly spolu. Slíbily jsme si, že se za ní v létě podívám a prožijeme spolu hezké chvíle. Když jsme se loučily, dlouze jsme se objaly a plakaly. Týden na to zemřela. Ve spánku. Její Anděl strážný k ní byl opravdu milosrdný.
Setkání s Augustinem
Bylo teplé odpoledne, seděla jsem na terase na chatě, bylo mi dvacet a připravovala jsem se na zkoušku z dějin filosofie. Jedna z otázek byla mimo jiné o svatém Augustinovi, filosofovi a křesťanském učiteli. Nikdy jsem nečetla povinnou literaturu, nikdy. Vždycky jsem čtenářské deníky opsala, nebo si vše nějak vymyslela. K předepsané literatuře od Augustina mě to však nějak táhlo. Ne, že bych přečetla všechno, ale jeho učení mi zůstalo v hlavě. Velmi dobře si pamatuji, že jsem opět cítila silné mrazení a brnění, když jsem si v jeho spisech četla, že Bůh je v každém z nás, v každé částici, v každé buňce a že je to esence; nikoli postava, která nás řídí a soudí. Dále psal, že člověk má možnost svobodné volby a že se rodí jako čistá duše, nezatížená prvotním hříchem. Po tváři mi stékaly slzy: „Tak přece to cítím správně. Přece to tak je, jsme dobří a ne špatní. Nemusíme si nic odčinit. Nejsme ti špatní,“ říkala jsem si pro sebe. Až pak přišlo učení Tomáše Akvinského, který měl jediný úkol: vzbudit v lidech strach. Právě v této době se církev začala stavět nad obyčejné lidi. Tehdy začalo vznikat hnutí, kdy bylo potřeba začít lidi ovládat a přimět je k poslušnosti. Tehdy začalo sílit učení o vině a božím trestu. A jak je vidět, toto učení se chytilo na opravdu dlouhou dobu. Po přípravě na zkoušku z filosofie ve mně vzrostl značný odpor k církvi. Nechtěla jsem s touto institucí mít nic společného. „Takto formovat lidi!!!! Vždyť to je sprostá manipulace,“ honilo se mi hlavou. Začala jsem se hrdě hlásit k ateismu. Hrdě jsem deklarovala, že nevěřím v Boha. Měla jsem ho natolik silně spojeného s katolickou církví, že jsem prostě nemohla jinak…
„Ale ty nejsi ateista…“
Když jsem chodila do školy ve Státech, jedním z povinných předmětů bylo psaní. Říkalo se tomu English Composition. Měla jsem opravdu vynikající učitelku. Byla pořádný pes, nic nám neodpustila. Ani mě ne, vůbec ji nezajímalo, že je angličtina mým druhým jazykem. Naopak, cítila talent a tak mě známkovala o to přísněji, než mé spolužáky. Neodpustila mi nepodložené informace a domněnky, vypilovala jsem si sílu argumentu a vyčistila své texty od paskvilů typu: výzkumy říkají, je obecně známým pravidlem, prý platí atd. Vždycky chtěla znát zdroj, vždycky!!!! Moje texty tak sílily a to ještě v cizím jazyce. Byla tou nejlepší učitelkou, kterou jsem mohla mít. Jedním z předepsaných textů byla úvaha. Napsala jsem o svém ateismu. Psala jsem o příhodách s babičkami a o tom, k čemu jsem došla. Můj závěr zněl, že věřím ve Vyšší moc, v osud, v jakousi hybnou sílu. Když jsme dostávali naše výtvory asi za týden zpátky, třída se jako vždy tvářila kysele, protože jedničku u ní nebylo možné dostat. Já dostala dvojku (jako jediná). Nesplnila jsem totiž nějaké parametry úvahy, ale v podstatě to podle ní nic zásadního nebylo. Každopádně, po hodině mě poprosila, abych na chvíli zůstala. Řekla mi, že text, který jsem napsala, byl velmi zajímavý a že něco tak poutavého už dlouho nečetla. Svou řeč zakončila tím, abych se zamyslela nad tím, jestli skutečně jsem ateista. Její slova zněla: „Ale ty nejsi ateista, nemůžeš být, jinak bys nevěřila v nic….“ Musím říct, že mě zamrazilo. V tu chvíli mi došlo, že český národ (stejně jako já v té době) prohlašuje, že jsme ateisté, ale vůbec to není pravda. Spousta lidí věří, že něco je, ale protože to nezapadá do škatulky církve, raději říkají, že jsou ateisté. Moje teorie a postoj byl v háji… „Tak kdo vlastně jsem? Věřím v něco, ale nikam nepatřím. Nejsem pokřtěná, neumím se pořádně modlit, ale cítím, že tady něco je. Tak jak to vlastně je?????“ a hlava se mi další roky zamotala….
Jak jsem se vrátila zpět na počátek
Jak mnozí z vás víte, v noci z 13. nad 14. dubna 2012 jsem se podruhé narodila. Můj dosavadní život se měnil od základu a já začala opět nacházet cestu k sobě. Řešila jsem mnoho otázek, mnoho témat. Mimo jiné i téma Boha. Začala jsem číst knihy, které jsem číst přestala, začala jsem znovu dlouze přemýšlet o podstatě světa a bytí vůbec, začala jsem potkávat stejné typy lidí, jaké jsem znala z minulosti. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila na gympl. Zase jsem to byla já. Myšlenkově jsem se začala vracet k sobě, ke svému přemýšlení a filosofování, k psaní úvah. Opět jsem začala přemýšlet nad tématem Boha… „Jak to tedy vlastně je?“, ptala jsem se sama sebe. Začalo mě to táhnout do kostela. Cítila jsem tam zvláštní a příjemné energie, neskutečně mi vonělo kadidlo. Cítila jsem zvláštní vibrace, když se lidé modlili. Jakoby skutečně něco sestupovalo. Moje poznávání mě dovedlo až ke zpívanému Aramejskému otčenáši. Je to otčenáš v původním jazyce Ježíše Krista, jehož doslovný překlad nemá nic společného s modlitbou Páně, která je nám předkládána jako oficiální překlad Ježíšových slov. Pokud se budete chtít seznámit s původním zněním, posílám link na originál modlitby v aramejšitině. Něco ve mně se začalo otevírat. Impulsy přicházely a já stále přemýšlela. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že je uvnitř mě neskutečný skeptik, který popírá něco, co nemohu vidět očima, a nevěří ničemu, na co si nemohu sáhnout. Bylo to v červnu 2015, kdy jsem si toto uvědomila. Četla jsem si článek o Jaromírovi Jágrovi. Je taky Vodnář, takže pro mě spřízněná duše, a zjevně něco dělá dobře, když je tam, kde je. Chtěla jsem se inspirovat. V oficiálním životopise na Wikipedii bylo napsáno, že podstatná část Jágrova života je zasvěcena víře. Bylo zdůrazněno, že je to silně věřící člověk. A pak mi to celé došlo: je úplně jedno, k jaké patříme (nebo nepatříme církvi), důležité je věřit ze srdce, cítit pokoru, vážit si života a nechat se nést.
Od toho večera se můj život změnil. Cítila jsem stejný pocit, jako když mi bylo 12 let. Bůh je, je v každém z nás, je všude kolem nás. Je to hybná síla, je to bezpodmínečná láska. A i ta je v každém z nás, jenže my jsme přestali věřit, že jsme lásky hodní. Myslíme si, že lásku si musíme zasloužit. Ale tak to není. My jsme LÁSKA, my jsme BŮH.
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.