Včera mi přišel email od jedné z mému srdci drahých klientek. Těšila jsem se, až email otevřu a podívám se, co je nového. Jenže obsah byl jiný než obvykle. Klientka si již nepřála dostávat pozvánky na akce. Po posledním semináři se jí místo pocitu radosti a vize nových zítřku spustil hluboký smutek. Kvůli zachování soukromí teď s jejím příběhem skončím. Zajímavé bylo, že se její email dotkl i něčeho ve mně. A právě o tom chci dnes psát.
Jak to celé začalo
Vzpomněla jsem si na svůj transformační proces, který trval asi 5 let a rozhodně nebyl procházkou v růžovém sadě. Ale držela jsem, a i přes nepříjemné emoce šla dál. Tam někde hluboko jsem cítila, že než se z housenky stane motýl, také to nějakou dobu trvá. Než jsem se mohla do svého života v klidu posadit a začít rozkvétat, potřebovala jsem ze sebe odházet pořádnou nálož emocí a zátěže. Možná si řeknete: „Jak je to možné? Přece byste měla být úplně v pohodě, když se věnujete práci s lidmi.“ Víte, jsem jen člověk. Prožívám a reaguji na vnější podněty, se kterými je ne vždy snadné se vypořádat. Právě to, že se člověk umí vypořádat s vnějším světem, zachází se svými emocemi v souladu se sebou a druhými a umí se srovnat ve chvíli, kdy ho něco rozhodí, je známkou stability a ukotvenosti. Co však často vidím je, že při prvním otevření emocí (obzvlášť těch nepříjemných) se lidé zavřou a zapouzdří své bolesti v sobě.
Potlačené emoce
Jenže emoce nezmizí. Zůstávají ve vás, hezky schované, vy se necítíte dobře a nevíte proč. A tak se zaměříte jedině na to hezké. Mnoho lidí volí úspěch v kariéře, peníze, sbírání čehokoli (od věcí, oblečení, kabelek až po sběr zážitků – klidně i těch duchovních). Namísto konfrontace se skutečnou podstatou tématu tak dochází k úniku do jakési jiné reality, která má lidem pomoci k útěku z toho, v čem jim není dobře. Něco/někdo z vnějšku má učinit dotyčného šťastným. Nebo vyřešit jeho problém. Jednou jsem během konzultace slyšela: „Tak, a vy mě teď začarujte, ať už se cítím dobře.“ Jenže takto práce na sobě skutečně nefunguje. Ano, při své práci tak trochu čaruji. Občas si pomohu OSHO zenovým tarotem, pracuji s energií a emocemi, čistíme čakry a když je proces hodně náročný, nemohou chybět vykuřovadla. Ale tím hlavním emočním prožitkem si musí klient projít sám. Mohu ho provést tím, jak situaci uchopit a jak ji ustát. Avšak vůle, vytrvalost a odhodlání k jeho vlastní transformaci je čistě na něm.
Jaká tedy byla ta má transformace?
Emoční rovnice s Lenkou Černou
Začalo to rozchodem a následným rozvodem. Tehdy se mi zhroutil svět. Takovou ránu jsem skutečně nečekala. Po pár dnech hlubokého smutku a šoku jsem věděla, že tuhle nálož sama nezvládnu. Nechtěla jsem se stát chodící reklamou na křivdu a na ublíženost. Chtěla jsem žít, radovat se a případně se jednou otevřít spokojenému vztahu a rodině. Pro svůj záměr jsem si vybrala tu nejlepší. Jediná osoba, se kterou jsem byla ochotná řešit svůj stav, byla Lenka Černá. Setkaly jsme se 30.4.2012. Práce s ní mi v té době doslova zachránila život. Skrze metodu emočních rovnic jsem systematicky pracovala sama na sobě. Najednou jsem viděla, kolik nepořádku v sobě mám a co všechno bude třeba uklidit. Některá sezení byla fajn a plná smíchu, jiná byla zase o nezastavitelném pláči a velké bolesti. Tady skutečně začala má osobní přeměna. Rovnice jsem otáčela poctivě a pravidelně a výsledek se velmi brzy začal dostavovat. Připadala jsem si lehčí, ale zároveň i pevnější. Snad poprvé se uměla postavit sama za sebe. Vydala jsem se také cestou seberealizace a od základu změnila jsem změnila život. S Lenkou jsem intenzivně pracovala asi půl roku a následně pak s kolegyní Katkou Chytrou.
Holistické masáže s Lucií Jurošovou
Seznámila nás naše společná známá někdy na jaře 2013. Hned, jak jsem ji viděla, věděla jsem, že to bude jízda. Lucka tehdy začínala a já byla otevřená všemu. Bolelo mě za krkem a z prvních klientů jsem cítila zátěž, se kterou jsem si neuměla úplně poradit. Lucka byla šťastná, že se mnou může zkoušet jiné druhy masáží než klasickou sportovní. Od začátku jsme pojaly naši spolupráci tak, že skrze tělo a dotyk zvědomíme témata, která chtějí ven. V praxi to vypadalo tak, že mi Lucie udělala reflexní terapii nohou (obzvlášť mě bolela hlavně oblast ledvin – tj. vztahy, strachy), pak přešla na masáž zad a následně šíje. Jednalo se o skutečně komplexní péči o tělo spojenou s hlubokou relaxací. Těžké příběhy klientů tak nezůstávaly v mém systému a má osobní témata mohla snáze ven. V té době jsem konzultovala s kolegyní Katkou a tímto způsobem se nám podařilo odházet spoustu sebedestruktivních nastavení a rozpustit mraky bolesti, které ve mně byly usazeny. V této době jsem si vymyslela systematickou práci s emocemi klienta a tu používám dodnes. Na rozdíl od svých začátků, je dnes obohacená o mnohem hlubší vizualizace a vhledy.
Požehnání lůna s Mirandou Gray
S menstruací jsem byla vždy na křížku. Obtěžovala mě, vzdalovala mě od výkonu a příšerně bolela. Já se ale vždy přemohla a silou dělala vše, co jsem zrovna potřebovala. Od kolegyně Katky jsem se dozvěděla o konceptu cykličnosti, jejíž autorkou je právě Miranda. Myslela jsem, že je to celé nesmysl. Jenže při opakujících se a neustupujících potížích jsem přestala tento koncept brát na lehkou váhu (pokud o cykličnosti vůbec nic nevíte, klikněte sem). Když byla Miranda v roce 2013 v Praze, tak nějak „náhodou“ jsem se ocitla na jejím dvoudenním semináři. Dostalo se mi požehnání lůna, má děloha byla propojena se srdcem a tuto techniku jsem se naučila. Stala se ze mě Moon Mother (Měsíční Matka – žena, která může jiným ženám dát požehnání lůna). Tímto aktem se otevřela nová brána mého ženství a bytí vůbec. Začala jsem si daleko více vážit sebe samé, pochopila jsem, proč mám respektovat svůj cyklus a také mi došlo, že musím hodně načerpávat, nejen donekonečna dávat. Můj cyklus se upravil, menstruace přestala tak příšerně bolet a já se daleko lépe dokázala naladit sama na sebe.
13 tajemství ženy bohyně. ZDARMA ke stažení zde.
Ženské kruhy s Janou Zittovou
Bylo léto 2014. Kariérně se mi dařilo, ale srdce jsem měla bolavé. Muž, kterého jsem milovala, nechtěl vážný vztah, i když tomu ze začátku všechno nasvědčovalo. Jenže i to, že vztah nechtěl, jsem se musela dovtípit. Přestal totiž reagovat a já netušila, co se stalo a co jsem udělala špatně. Potřebovala jsem pomoct, ale jinak než tím, že budu donekonečna mluvit o tom, co se děje. O Janě jsem věděla už dlouho, jen nebyl čas a příležitost a jiné výmluvy. Jana tehdy vypsala mimořádný termín odpoledního ženského kruhu a já věděla, že tentokrát už musím. V den semináře byl úplněk ve Vodnáři. Cítila, že Luna svítí jen pro mě. Pro uplakanou Vodnářku. Janin kruh mi dal všechno, co jsem potřebovala: tanec, prostor pro prožití emocí uvnitř mého nitra, možnost zakřičet si a vyjádřit se zvukem, pocit bezpečí, sdílení s jinými ženami a nabití se krásnou ženskou energií. Když jsem odcházela, celá jsem zářila. Připadala jsem si jak hvězda, která znovu našla svůj třpyt a lesk. Taky mi bylo jasné, že podobnou péči a čas pro sebe potřebuji pravidelně. Tak začala má tříletá cesta s Janou a začala jsem pravidelně jednou týdně docházet na ženské kruhy. Postupně jsem se naučila i základní sestavu Mohendžodára Tantra jógy pro ženy. Toto cvičení a pravidelné kruhy mi dávaly sílu, když už jsem si myslela, že žádnou nemám. Byla to pro mě čerpací stanice, díky níž jsem se nabila na další týden. Ještě lépe jsem se dokázala postavit sama za sebe a také se mi otevřelo velké tajemství mojí duše. Jaké? O tom dále.
Pobyt ve tmě
Rok 2015 byl ve znamení příprav na 33 narozeniny. Sice mě čekaly až v roce 2016, ale cítila jsem, že předtím musím něco prožít. Tím něčím byl pobyt ve tmě. Volalo mě to tam už dlouho, ale necítila jsem se dostatečně silná. Pocit psychické připravenosti přišel až na jaře 2015. Napsala jsem tedy pořadatelce pobytu, která mi byla nejsympatičtější a netrpělivě čekala na potvrzení termínu. Skutečně pro mě měla místo přesně v dobu, kterou jsem chtěla. Zvolila jsem si začátek srpna, tedy období, kdy mi mělo být přesně 32 a půl. Mám ráda symboliku, a proto jsem chtěla být ve tmě zrovna v tuto dobu. Co mě tam volalo? Chtěla jsem klid, pryč od lidí, zavřít se před světem a spočinout se sebou. Také jsem si přála pocítit své skutečné poslání a najít ryzí sebe. Jinými slovy, kdo jsem já, když se odpojím od všech vnějších vlivů. Bylo mi jasné, že se potkám se svými strachy a budu jim muset čelit úplně sama. Ten týden byl plný zajímavého poznání. Nejkrásnější bylo, že jsem mohla být sama, jen tak ležet, jíst a přemýšlet si. Nechyběl mi pohyb, ani mi nevadilo, že jsem zavřená. Naopak, měla jsem dostatek času si vše srovnat v hlavě. Pokud vás zajímá celý příběh pobytu ve tmě, tady je. Ven mě vytáhlo světlo. O den dřív, než bylo v plánu. Ano, čtete správně. Ze tmy mě vytáhlo světlo. Jako bych se měla znovu narodit. A vlastně to tak i bylo. Opravdu jsem se tam znovuzrodila.
Meditace v tichu s Pavlem a Ivetou Špatenkovými
Má potřeba po klidu, tichu a dopřání si času na sebe však neutichala ani další rok. „Kam pojedeš na dovolenou?“ ptala se mě kamarádka. „Do Mnichova Hradiště,“ odpověděla jsem. „Cože? A co tam budeš dělat?“ zírala na mě udiveně. „Budu týden v tichu a meditovat,“ řekla jsem jí. Raději jsem svůj záměr ani víc nerozváděla. Nemělo by to cenu. Věděla jsem moc dobře, proč podobný pobyt potřebuji a nechtělo se mi nikomu nic vysvětlovat. Chtěla jsem se ponořit do hloubky sebe, mlčet a nemuset s nikým mluvit. Přece jen jsem už za svůj život vyslechla tolik příběhů, že jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy neuslyším ani jediný. Právě potřeba klidu, duševního odpočinku, naladění se na sebe a pobyt v přírodě byly ty nejsilnější motivy, proč jsem na podobný pobyt vyrazila. Největší obavu jsem měla z toho, že nevydržím sedět 10 hodin denně a že se mi bude chtít mluvit. Sezení bylo jen otázkou cviku a nemluvení bylo osvobozující. Je ale pravda, že na tomto typu pobytu se člověk podívá skutečně až na své jádro. Ve chvíli, kdy mě nikdo a nic nerušilo, jsem viděla, čeho všeho jsem ještě stále plná. Bolesti, smutku, hněvu, závisti, dravosti, strachu. Na druhou stranu jsem také zavnímala svou jemnost, veselost, radost ze života a schopnost napojit se na něco, co je výš než my. Tento typ pobytu také krásně uzemňuje, takže jsem se daleko lépe mohla dostat do tady a teď. Na meditaci v tichu jsem byla celkem třikrát. Na tomto druhu pobytu jsem se naučila asi nejvíc. Ať už se jedná o koncentraci, bdělou pozornost, pozorování, nebo (a to hlavně) procházet svými tématy samostatně bez pomoci druhých. Úžasná škola života a poznání, za kterou jsem velmi vděčná.
Výcvik Kněžek s Katkou Kramolišovou, Liliou Khousnoudtinovou a Petrou Cihlářovou
Pamatujete si, jak se psala, že se ve mně při ženských kruzích s Janou Zittovou probudilo tajemství mojí duše? To bylo tak. V zimě 2016 jsem slyšela audio knihu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Tento román mě naprosto vtáhl a pohltil. Už dlouho jsem cítila, že mám v sobě něco, co se slovy nedá popsat. Neuměla jsem to uchopit a mluvit o tom jsem se bála. Lidé by si mohli myslet, že jsem se už dočista zbláznila, kdybych jim řekla, že umím něco jako čarovat. Ale pak přišla kniha o bohyních. Autorka v knize líčila věci, o kterých jsem věděla, že je také umím. Konečně jsem slyšela, že něco podobného je reálné a že skutečně nejsem blázen. Mnohokrát jsem při poslechu knihy plakala. Nejen nad příběhem, ale hlavně proto, že se má duše konečně probouzela. Najednou tu byl důkaz toho, že nejsem blázen. Vzpomněla jsem si na svou tetu, která se nijak netajila svým čarovným uměním. Také mi došlo, že i má maminka má podobné nadání v sobě, jen ho nijak nerozvíjela. Po tomto zážitku už nemohla má duše jen tiše spát. Jenže teta je mnoho let po smrti a já neměla osobu, která by mě vedla. A tak jsem začala hledat někoho, od koho bych se mohla učit. Říká se, že když je žák připraven, učitel se objeví. U mě tomu bylo stejně tak. Nejdříve jsem náhodou narazila na video s Lili a cítila jsem, že to je přesně ona. Pak jsem se proklikala na stránky kněžek a přečetla si článek Katky Kramolišové o rituálech. Přesně tohle bylo něco, co má duše potřebovala ke znovunalezení sebe: Kněžský výcvik. Za ten rok jsem se mnohé naučila, mnohé si osvojila, ale také si uvědomila, že se toho mám ještě hodně co učit. Rituály se staly součástí jak mého života, tak práce s klienty a jsem ráda, že i můj muž je podobného naladění. V dřívějších dobách bych nejspíš hořela na hranici, avšak v dnešní době se mohu plně rozvinout. Za tuto možnost cítím vděčnost každý den. A taky za učitelky, které dávná vědění předávají.
Konstelace se Zdeňkou Tuškovou
Poslední přelomovou a transformační technikou jsou pro mě systemické konstelace. Magická metoda, která dokáže odhalit modely a vztahy, jež na první pohled nejdou vidět. Konstelacím jsem se chtěla naučit. Jako svou učitelku jsem si zvolila Zdeňku Tuškovou – moudrou ženu ve znamení Štíra, pevně ukotvenou a zkušenou nejen praxí, ale i životem. Na semináře konstelací jsem začala pravidelně docházet v roce 2017. Hned první seminář mi otevřel oči a pěkně mi ukázal, jak moc jsem plná nepokory a nerespektu vůči vyššímu řádu. Nebudu zabředávat do podrobností, ale jsou určité věci, které je nutné respektovat, jinak se člověku nedaří v nějaké životní oblasti. U mě byly touto oblastí vztahy, a tak jsem se na druhém semináři odvážila a nechala si konstelaci postavit. To, co jsem viděla, bylo dech beroucí. Uvolnila se spousta emocí, které skutečně ani nemohly být vidět a hlavně: opravdu to zafungovalo, protože za dva týdny po konstelaci jsem potkala svého manžela. Když jsem pak Zdeňce o své zkušenosti říkala, odpověděla asi takto: „No jooo!!!! Víš kolik už máme na kontě svateb a dětí? Ono to totiž vážně funguje.“ Neříkám, že jsou konstelace samospásnou metodou. Stejně jako se vším, je to vždy na člověku, jak ke svému životu přistoupí. U konstelací platí trošku jiné pravidlo: musejí se nechat sednout a potřebují čas. Takže jedna konstelace se může usazovat několik týdnů i měsíců. Zde je časová prodleva naopak žádoucí. Výcvik jsem sice kvůli těhotenství odložila na neurčito, avšak i tak mě tato metoda nepřestává fascinovat. Jednoho dne se jí naučím. Prozatím mi konstelace přinesly mého milovaného muže a rodinu, což je asi nejvíc na světě.
Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Ano, dneska byl článek obzvlášť dlouhý, ale bylo to potřeba. K objasnění důležitosti transformačního procesu jsem mohla použít případové studie, jenže jsem to nechtěla dělat. Řekla jsem si, že nejlépe znám svůj vlastní příběh. A aspoň taky vidíte, že i životní průvodci na sobě pracují.
Není totiž umění všechno zvládnout sama a všechno vědět nejlíp. Skutečným uměním je mít uklizeno nejen před svým prahem, ale hlavně v životě. A když se objeví nepořádek, tak je nutné umět ho uklidit.
Proč to všechno?
Možná vás napadá, proč vlastně tohle všechno. Není lepší se věnovat něčemu smysluplnějšímu, než hrabání se v sobě? Jenže právě práce na sobě smysluplná je. Jak jednou řekl Pavel Špatenka: „Pokud člověk neumí vyřešit základní obsahy své mysli a neumí pracovat se svými emocemi a životními tématy, stane se z něj zapšklý starý člověk, se kterým nikdo nechce být.“
Proto se nebojte na sobě pracovat. Neutíkejte, pokud se vám otevře něco nepříjemného. Naopak, podívejte se, co v sobě nosíte a celou věc zpracujte. Něco trvá kratší dobu, některá témata jsou na roky práce. Neviňte ostatní, že se necítíte dobře. Vždy začněte u sebe. Zdroj je to totiž jedině a pouze ve vás. Pokud se až příliš dlouho točíte na mrtvém bodě, nebojte se navštívit někoho, kdo vás vaším procesem provede. Investujte do sebe. Budete-li na sobě pracovat, uvidíte, že se váš čas a energie mnohonásobně vrátí (i peníze jsou energie).
Buďte otevření
Zůstávejte bdělí a otevření. Pamatujte si, že únikem nic nevyřešíte. Pokud cítíte, že se zavíráte, zhluboka se nadechněte a podívejte se do nitra vás samých. Nezapomínejte, že každá kniha má svůj konec. Až dočtete jednu, otevře se druhá. U mě se výše popsaným transformačním procesem také jedna kniha zavřela. A otevírá se zbrusu nová. Teď se chci věnovat zpívání, tanci, naučit se podnikání na základě ženského principu (dělám, co mě baví, ale bez toho, abych dřela a tlačila). Také se učím vědomému partnerství a samozřejmě se připravuji na mateřství.
Ale kdyby nebylo těch 5-6 let před tím, necítila bych takovou radost ze života a zcela jistě bych potlačovala samu sebe.
A teď už skutečně končím. Pokud jste dočetli až sem, napište do komentářů jméno člověka, který vás zásadně ovlivnil. Aspoň budu vědět, že se našlo pár z vás, kteří tak dlouhý text dočetli až do konce.
Mějte se fajn a těším se na vás příště,
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.