Dnes budu psát o ženě, která velmi ovlivnila můj život. Po mojí matce je to asi nejvíc osudová žena, která mi přišla do cesty. Po setkání s ní jsem se totiž velmi změnila. Z holčičky se stala dospělá žena a najednou byl v mém životě směr. Odnaučila jsem se sedět v koutě a čekat, až si mě někdo všimne. Pochopila jsem, co je to ženský šarm a charisma a jak se dá s tímto uměním naložit. Naučila jsem se, že krása je dar, za který bychom my ženy měly být vděčné. To vše mi předala ona – císařovna – Angela Del Pietro.
Seznámení s ní
Byl krásný slunný podzimní den roku 2004. Moje americké děti byly ve škole a já tak měla volno. Vzala jsem si Matthewovu koloběžku a vydala se na projížďku po okolí. V září byla čtvrť Ladue v St. Louis skutečně nádherná. Slunce už tolik nepálilo a stromy pomalinku začínaly měnit barvu. Dodnes vím, co jsem měla na sobě: žluté sportovní kraťasy a bílé tričko. V tomto úboru jsem byla v konzervativní bohaté čtvrti docela úkaz, ale to mi vůbec nevadilo. Když jsem se pomalu vracela domů, najednou jsem si všimla, že za mnou běží veselý boxer, který vrtí ocáskem a chce si hrát. Zastavila jsem, pejsana pozdravila a začala se poohlížet, komu asi chybí. Byla to fenka, která zjevně utekla. A taky že ano, kdesi v dáli jsem slyšela volání: „Coco, okamžitě se vrať.“ Jenže Coco chtěla všechno ostatní než se vrátit. Po chvíli snažení se mi povedlo boxerku chytit, a to už jsem viděla, jak mi naproti jde ona. Překrásná tmavovlasá žena v luxusních lodičkách a černém kalhotovém kostýmku se sakem v prodloužené délce. Měla krásně ženskou postavu, byla vkusně nalíčená a svým podmanivým hlasem řekla: „Tohle mi dělá vždycky, když musím jít do práce.“ Vzala si psa, poděkovala mi a řekla, ať se někdy stavím na kafe nebo víno. To byla celá Angela :-D. Ta žena ve mně zanechala obrovskou stopu, vyzařovalo z ní něco neskutečného. Síla, ženskost, charisma. Nikdy jsem žádnou podobnou ženu nepotkala. Už tehdy mi problesklo hlavou: „Tak s ní bych se chtěla seznámit. Pro ni jednou chci pracovat.“
13 tajemství ženy bohyně. Ke stažení zde.
Olga
Netrvalo dlouho a do našeho okolí přijela nová Au-Pair. Bylo dobrým zvykem, že se nové dívčiny někdo ujal, aby se mohla v začátcích rozkoukat. Tentokrát byla řada na mně, protože slečna měla bydlet hned ve vedlejší ulici. Tak jsem ji kontaktovala. Jmenovala se Olga, byla z Ruska a byla o čtyři roky starší než já. Domluvily jsme, že se spolu sejdeme, že ji vyzvednu u ní doma a pojedeme na kávu. Už když jsem přijížděla, bylo mi to místo nějak povědomé. Ve chvíli, kdy jsem přes skleněné dveře viděla, jak mě radostně vítá boxerka Coco, věděla jsem, do čího domu vstupuji. A skutečně. Hned u vchodu stála Angela a říká: „Ale podívejme, to je mi milá náhoda. Jak se máš, Hani?“ Šokovalo mě, že si pamatovala mé jméno. Jedna z věcí, které jsem se od ní naučila: „Já si pamatuji jména důležitých lidí.“ Asi vám nemusím říkat, že jsem byla její odpovědí naprosto překvapena. Holka z českých poměrů takovou větu běžně neslyší. Vlastně jsem ji do té doby nikdy neslyšela. „Já a důležitá?“, honilo se mi v hlavě. Pak mezi nás přišla Olga. Chladná hubená žena se studenýma očima. Její ruce byly studené, jako ona sama. Tehdy jsem byla příliš naivní, abych to viděla, ale i tak jsem kdesi podvědomě cítila, že si o mně Olga už tehdy myslí, že jsem hloupé štěně s naivním úsměvem. Nicméně jsme si v něčem s Olgou rozuměly a staly se z nás přítelkyně. Náš vztah sice byl povrchní, ale na druhou stranu jsme si toho také spoustu předaly. Ráda jsem ji chodila navštěvovat, přece jen jsme od sebe bydlely kousíček a hlavně, bydlela v domě Angely. Bylo tam živo, plno dobrého jídla a taky ten radostný pes. Ze sterilního a tichého prostředí, které vládlo v mojí rodině, byl tohle balzám pro moji duši. Přece jen mi ta živost a radost chyběla. Jak jsem se pak od Olgy dozvěděla, Angela a její manžel Thom měli v St. Louis vyhlášenou restauraci. Angela totiž byla čtvrtá generace přistěhovalců ze Sicílie a její rodina měla po St. Louis mnoho restaurací. Jedna z vlastností, kterou Angela měla, byla pohostinnost. A tak netrvalo dlouho a pozvala nás s Olgou na oběd do Portabelly, což byla jedna z nejlepších restaurací v té době v St. Louis. Nikdy jsem v něčem podobném nebyla. Připadala jsem si podobně jako ve filmu Pretty Woman. Naštěstí konzumace šneků přišla až o dva roky později J. Už si nepamatuji, co jsme si s Olgou daly, ale bylo to vynikající. Angela mi tehdy ukázala něco, co do dneška miluji. Když nám číšník přinesl domácí chléb jako předkrm, nalila do malé misky trochu vynikajícího olivového oleje, posypala ho trochou pepře a navrch nastrouhala trošku parmazánu. Do dneška si pamatuji tu fantastickou chuť, když jsem chléb namočila do oleje. Holka z malého moravského města skutečně neměla kde takovou věc ochutnat. O to víc ve mně sílilo přání, že pro tuhle ženu bych jednou chtěla pracovat.
Rok se s rokem sešel
Můj roční pobyt u mojí rodiny se pomalu chýlil ke konci. Chtěla jsem ve Státech zůstat, začít chodit do školy, ale s mojí původní rodinkou by to kvůli péči o autistického chlapce šlo jen těžko. A tak jsem začala hledat rodinu, ke které bych se mohla přestěhovat. Jednou jsme tak seděly s Olgou v Angelině kuchyni a rozebíraly celou situaci. Ona chtěla po skončení ročního kontraktu do Chicaga a tak jsme tak lamentovaly a lamentovaly, až přišla Angela a říká: „Sorry, že vás ruším, ale nešlo vás neslyšet. Víte, co mě napadlo? Hani, nechceš začít pracovat pro mě? Rodinu znáš a Olga by aspoň mohla do Chicaga dřív.“ Zůstala jsem sedět jak opařená: „Wooooow. To snad nemůže být pravda? Pracovat pro Angelu? To by bylo něco úžasného. Tolik si rozumíme a tolik mě ta žena inspiruje,“ říkala jsem si. S Olgou jsme se domluvily, že to problém nebude. Naopak. Byla ráda. Pořád jí na rodině něco vadilo, byla věčně nespokojená. Prostě carevna… To jsem si o ní v duchu myslela. Říkala jsem si, co já bych dala za tu šanci pro Angelu pracovat. Tak to prostě přišlo. Jak já byla šťastná. Když nadešel den mého stěhování, celá jsem zářila. Tolik jsem se do nové rodiny těšila. Ne, že by ta původní byla špatná, ale táhlo mě živo a teplo, které vyzařovalo z Angelina sídla. A táhla mě Angela sama. Chtěla jsem být v její blízkosti, učit se od ní, načerpat její sílu a nechat se inspirovat. Byla pro mě prototypem krásné, úspěšné a bohaté ženy. A já chtěla jedno: být jednou jako ona.
Život s císařovnou
Strávily jsme spolu dva roky. Angela a já, její dvě dcery, manžel a boxerka Coco. Oslovení císařovna není náhoda. Jednoho dne jsme tak společně seděly na zahradě u bazénu, měly jsme otevřené dobré červené víno a přišla za námi její mladší dcera Olívie a ptá se: „Mami, ty jsi tady královna?“ Angela se na ni významně podívala a odpověděla jí: „V této domácnosti je královna Hana. Bez ní by tady nic nefungovalo.“ Je vám nejspíš jasné, co to se mnou udělalo a jak důležitá jsem si v tu chvíli připadala. Jak tak Angelu znám, do jisté míry to byla účelová hláška, ale třeba ji v tu chvíli myslela přece jen upřímně. Olívie se jí tehdy zeptala: „Tak když Hana je královna, co jsi tedy ty?“ Na to jsme zareagovala já svou památnou větou: „Tvoje máma je přece císařovna.“ A tak to vzniklo. Angela byla očividně potěšena. Tohle jí taky asi nikdo neřekl. Ne, nebyla to parodie na známou scénu z Mrazíka, kdy Marfuška není princezna, ale královna. Skutečně jsem to myslela vážně. Viděla jsem v ní opravdu císařovnu a mně potěšilo, že ona vidí královnu. Až po čase mi došlo, že královna je svým způsobem hezký název pro služku, ale to jsem tehdy nechtěla vidět. Zas na druhou stranu, ona se ke mně nikdy tak nechovala. To jen já jsem si tak připadala, protože jsem se absolutně neuměla vymezit a udělala jsem všechno, co se mi řeklo. Z domu jsem měla naučeno, že poslouchat se musí. A tak jsem byla poslušná Hana a dusila v sobě pocity, kdy jsem si připadala až zneužitá. Nicméně to však neznamená, že by mi život s Angelou něco vzal. Naopak, naučila jsem se toho mnoho. Ušlápnuté kuře najednou vidělo, jak se získává přízeň lidí, jak se ukazuje ženskost a také jak se mluví s lidmi z těch nejvlivnějších kruhů. Když jsem po letech četla knihu „Jak získat přátele a působit na lidi“ od Dalea Carnegieho, bylo to spíš jen opakování toho, co jsem už viděla u Angely. Angela byla a je živel, ale zároveň noblesa sama. Když vešla do místnosti, lidé věděli a cítili, že přišla výjimečná žena. Je narozená ve znamení Berana a ještě k tomu ohnivý kůň v čínském zvěrokruhu. Takový kůň se rodí jednou za 60 let a často jsou tito lidé přirovnáváni k mustangům. Mustang Angela rozhodně byla. Svá, nespoutaná, výrazná osobnost, ale zároveň geniální stratég a svým způsobem herečka. Žít s ní nebylo jednoduché. Přece jen taková osobnost má ale i druhou stránku. V jistém směru byla pyšná a náladová a milovala život ve stylu tanec, víno a zpěv (i v tom jsme si nesmírně podobné). Na jednu stranu jsme se navzájem obdivovaly a milovaly, na druhou stranu mezi námi byla žárlivost a nevraživost. Nesmírně jsem žárlila, kdykoli mluvila o mé předchůdkyni Olze a o tom, jak jim strašně chybí. Vždyť to přece já jsem ta, která by se pro ně rozdala. Olga byla chladná a přetvařovala se, ale asi právě tohle se Angele na ní líbilo. Záviděla jsem Angele. Chtěla jsem být jako ona, ale pořád jsem byla vlastně v podřadné pozici. Až poměrně nedávno mi došlo, že pokud si chce někdo vytvořit své vlastní království, musí se stát králem, královnou, nebo právě císařovnou, a ne pro ně jen pracovat. A právě tohle je důvod, proč je tolik lidí frustrovaných a připadají si zneužití. Myslí si, že když budou pracovat PRO úspěšné lidi, tak se také stanou úspěšnými. Stanou se úspěšnými, ale podržtaškami. Klíč je v tom pracovat S úspěšnými lidmi. I když jsou v tuto chvíli v nadřazené pozici. Vždyť je to tak v pořádku, učíme se, vyvíjíme se, někdy je opravdu potřeba, aby nám někdo řekl, co dělat a směroval nás. Kéž bych to věděla tentkrát… Anebo aspoň kdybych uměla říct: „Tohle mě štve, tohle se mi nelíbí…“ Ona zase svým způsobem žárlila na mé mládí a na to, že mám všechno před sebou. Taky jsem jednu dobu hodně zhubla. Přibrat 10 kilo v její domácnosti plné výborného jídla, skvělých sýrů a nevím čeho všeho ještě, opravdu nebyl problém. A tak jsem se s tím rozhodla něco udělat a měla jsem poměrně rychle výsledky. Něco, co jí se ne a ne podařit. Nesla těžce všechny ty komplimenty, které jsem od okolí dostávala. Byly jsme tak stejné, a přece tak jiné. Obě jsme byly vysoké, tmavooké, tmavovlasé, ale esenci jsme měly každá jinou. Zůstala mi v srdci, stejně jako já v jejím. Myslím, že na sebe často myslíme, i když někdy byly momenty, kdy bychom si nejraději vyškrábaly oči. To však k ženským vztahům asi patří.
Co mi císařovna dala
Dala mi obrovskou školu života. To s ní jsem se naučila zapůsobit na lidi, mluvit s vlivnými a bohatými muži a ženami a najít si s nimi společnou řeč. Z žádné rodinné večeře či oslavy mě nevynechala. Chtěla, abych se uměla prodat a chodila narovná. To ona mě naučila, že já jsem důležitá, že lidi zajímá, co si myslím a že mám hlavně mluvit a neschovávat se v koutě. Naučila mě zářit. Ukázala mi, jak se vstupuje do místnosti tak, aby lidé věděli, že přišla výjimečná žena. Naučila mě pracovat s hlasem. U ní jsem viděla, jak je důležité vystupování a to, že se člověk prostě nesmí bát. Málo co jí vyvedlo z míry. Vyzařovala z ní síla a stabilita. Lidé ji měli rádi, stejně jako ona je. Asi největší lekci, kterou mi dala, byla věta na jedné zahradní party. Seděla jsem v koutě se psem. Byla jsem pryč od lidí, shrbená a slzy na krajíčku. Připadala jsem si bezvýznamně a nezajímavě. Přišla ke mně a svým podmanivým hlasem mi rázně řekla: „Neseď tady v koutě a jdi si povídat s lidmi.“ Tehdy mi došlo, že pokud chci, aby mě lidé vzali mezi sebe, musím si k nim nejdřív najít cestu, jít za nimi a otevřít se jim. Také mi došlo, že když si já pro sebe budu připadat zajímavá a že mám co nabídnout, budou to vidět i druzí. A tak to také bylo. Byl to jeden z nejhezčích večerů ve Státech, který si pamatuji. Nebyl ničím až tak zvláštní, jen tím, že jsem si dovolila zářit. Angela jen z povzdálí pozorovala situaci a sem tam uznale kývla, že si vedu dobře. To vám byla škola… Ta nejlepší. V tomto ohledu jsem měla opravdu jednu z nejlepších učitelek, která mě dodnes do jisté míry provází.
Angela a já
Prožily jsme toho spolu opravdu hodně. Od smíchu po dusné večery, kdy jsme na sebe byly naštvané. Avšak těch dobrých chvil bylo víc než těch naštvaných. Slavily jsme spolu mé 23 narozeniny, kdy mi Angela upekla čokoládový dort, nakoupila plnou lednici Plzně a tajně pozvala všechny mé známé a přátele. Byla to parádní oslava, kterou jsem vůbec nečekala. Byly jsme spolu u toho, když si v Portabelle jeden host koupil tu nejdražší lahev archivního vína a přál si, abychom společně ochutnaly. Bylo to bíle víno, které bylo asi 30 let staré a mělo meruňkovou barvu. Angela, já a číšník Greg jsme byli poctěni z lahve ochutnat. Angela se mně zeptala, jak mi to víno chutná a co cítím. Mimo jiné se mi snažila předat i someliérské dovednosti. Asi jsem ji moc nepotěšila svou upřímnou a dobře míněnou odpovědí, že cítím jablečný ocet… Slavily jsme spolu její 40 narozeniny, kdy v domě bylo asi 100 lidí, vyhrávala hudba, všude plno všeho, hlavně však pohody a radosti. Byla jsem s ní v den, kdy odjela do nemocnice, protože si na prsu našla bulku. Byly jsme spolu také v den, kdy se hned po dni matek dozvěděla, že má rakovinu prsu. Objaly jsme se a plakaly spolu. Byla jsem s ní v den, kdy se oslavovala její prsa. Přišla spousta Angeliných kamarádek, pily víno, kouřily dobré cigarety a smály se. O dva dny později Angele uřízli obě prsa. Symbol její ženskosti, její krásy. Tenhle zážitek mě hodně ovlivnil a napsala jsem o něm článek pro ženy, které podobnou situací prochází. Léto toho roku bylo zvláštní. V domě už nebylo veselo, atmosféra byla ponurá. Domu začala vládnout Angelina matka a její manžel mě zásoboval spoustou úkolů, které mi byly proti srsti. Jen bránit jsem se moc nemohla. I tak zbývalo pár měsíců a já se měla odstěhovat do bytu, který jsme si pronajali s přítelem. Náš poslední společný den byl zvláštní. Byla po operaci, měla před chemoterapií a myšlenkami byla úplně jinde. Připadala jsem si nedoceněná, vlastně mi ani nepoděkovala za celé ty dva roky. Dnes to chápu, tehdy jsem si připadala zneuctěná. Pořád jen Olga, Olga, Olga a mně v mých očích neprojevila ani zlomek toho, co jí. Tak ve mně byla hořkost a uraženost malého děcka. I já mám své mouchy. Na druhou stranu, když jsem o rok později ze Států odjížděla úplně, právě večer s Angelou byl jedním z těch nejlepších.
Její esence je často se mnou
Po návratu z Ameriky jsem na ni často myslela. Slovo císařovna mám opravdu spojené s ní. Když jsem si byla něčím nejistá, ptala jsem se sama sebe: „Co by udělala císařovna?“ a pochopitelně jsem tím myslela Angelu. Vždycky měla řešení i na ty nejneřešitelnější situace. Ráda se smála, obklopovala se mladými muži, vlivnými lidmi, uměla se chovat ve společnosti a hodně chodila ven (myslím tím pařit). Vůbec jí nevadilo, že je matka dvou dcer a její manžel už pravděpodobně doma spí. I on ji takovou miloval. Byla svá. Nemoc ji však hodně změnila a jak jsem již říkala, jejímu domu pak začala vládnout její matka. Navíc jsem tam chyběla já, která to všechno držela pohromadě. Holky měly hotové úkoly, dyslektická Olívie i přes hlasité a hysterické protesty musela se mnou číst, aby nepropadla, pes byl vyvenčen, doma uklizeno a když Thom přišel z práce dřív, ráda jsem ho vyslechla. A tak se stalo něco, čemu by věřil jen málokdo. Thom a Angela se po 14 letech rozvedli. Ten rok bolestný rozchod potkal i mě. Často jsem na Angelu myslela. Také musela začít znovu, rozdělit majetek, prodat restauraci, kterou s manželem společně vlastnili. Jak ji tak znám, celou situaci zvládla s hrdostí sobě vlastní. A tak mi byla v myšlenkách velkou oporou ve chvíli, kdy mi nebylo nejlíp. Tohle mi tehdy napsala, když jsem jí řekla, že můj muž ode mě odešel. Ano, říkala mi Hana Banana. Nesnášela jsem to, ale na druhou stranu ona to hanlivě nemyslela. Bylo to přátelské oslovení, kterým mi dávala najevo, že mě má ráda. Překládat to nechci, ztratila by se autentičnost, se kterou zprávu psala:
„Hana banana, our scars indicate where we have been. they do not dictate where we are going. im so sorry for your pain. always remember....there is a reason for all of the experiences in our lives. people come and go to teach us lessons. seldom, do we understand these lessons while they are happening. one day you will look back and say, 'oh, i get it now !!' if you were not able to handle these tribulations, they would not be there. they are all stepping stones that help us grow into the wonderful people we are !!! hana, you can handle this ! I'm just sorry you have you. i cannot bad mouth tomas, as he was always good to you when we were together. but, he will soon realize that you were THE BEST THING THAT EVER HAPPENED TO HIM. i kinda feel sorry for him. you gave him the confidence to try to live his life without you. you were the strength behind the relationship. he will soon figure that out. don't look back hana. you are a very bright woman !! HE IS NOT ALLOWED TO TREAT YOU WITH DISRESPECT. you reap what you sow. we love and miss you so much banana ! you are always welcomed in our home and our lives, i hope you know that. and your friends are right, you are on the market again. i know its strange. trust me, i never thought that i would be single raising my children alone. again, this is the way it is suppose to be. i have the utmost confidence that you will rise above all of this !! you are an amazing, beautiful woman that will be appreciated by the right person. now, have fun finding that person. don't look too hard at first. in your words, heal your soul. it is essential. coco misses you. so does bruno, the chow-shepherd love of my life. i will send pictures of all of us, puppies too. if you can take time away from the big city come visit us. we need some hana time. im glad we have each other in our lives. i love you. talk soon. Xoxo“
Na tuhle ženu jsem myslela, když mi bylo v životě nejhůř. Na tuhle ženu jsem si opět vzpomněla, když jsem před asi měsícem četla úžasnou knihu „Cesta císařovny.“ Velmi vřele knížku doporučuji. Navíc jsem si uvědomila, že jsem vedle skutečné císařovny nějaký čas žila. Angela není žádná duchovní bytost a nikdy ji ze sebe nedělala. Měla a určitě i má své stinné stránky. Ano, uměla být pyšná a nepokorná, ale na druhou stranu, tohle byla právě ona. Věděla, kdo je, uměla žít a UŽÍT si své ženství. Obklopila se lidmi, kteří ji měli rádi a chtěli pro ni pracovat. Vážila si sama sebe a vytvořila si své impérium. A když o něj přišla, vytvořila si nové. Oholila si hlavu, protože odmítla čekat na to, až jí po chemoterapii vlasy začnou po chuchvalcích vypadávat a život vždycky brala s nadhledem. Když u toho měla zapálenou cigaretu a sklenku vína v ruce, o to líp.
Tohle je žena, která změnila můj život. Naučila mě být Hanou a postavit se sama za sebe.
Za to jí nesmírně děkuji a děkuji i vám, že jste si přečetli náš příběh.
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.