Každá žena má svůj příběh, a tak mi dovolte dnes sdílet ten můj. Sama jsem zvědavá, jakou cestou se mé vyprávění vydá. Když se řekne ženství, vybaví se mi několik životních situací, které mě dostaly až tam, kde jsem teď. Přinejmenším mě tyto události obohatily o to nejcennější: životní zkušenosti. Jaké tedy byly v mém příběhu ty nejcennější?
Odlet z hnízda – samostatná žena
Bylo mi 18 let a měla jsem čerstvě po maturitě. Dodnes si pamatuji ten podzimní den, kdy jsem nasedla do auta, které mě zavezlo z rodné vesnice Hrabůvka (kousek od Hranic) do Brna. Pro mě to byla skutečná zkouška dospělosti. Přece jen jsem pryč od rodiny nikdy moc nebyla a všechno pro mě bylo nové. Navíc jsem introvert a těžko si zvykám na nové prostředí a lidi. Ale tehdy jsem věděla, že musím. Pokud tedy nechci zůstat celý život na jednom místě. Já si přála studovat, poznávat nové lidi a tak jsem musela překonat svůj počáteční strach. Všechno mi ale přálo – vzdálenost Hranic a Brna nebyla nikterak velká, takže se dalo každý týden pohodlně dojíždět. Musím říct, že odpoutání se od rodičů byla pro mou bázlivou povahu vlastně výhra. Najednou jsem musela jednat sama nemohla se spoléhat na jejich podporu. I tak jsem asi po dvou a půl letech v Brně usoudila, že potřebuji ještě větší lekci v osamostatnění. Rozhodně to nebylo tak, že by mi Brno bylo těsné, nebo že bych se nudila. Potřebovala jsem dál, abych mohla být skutečně samostatná. Tak jsem zvolila vzdálenost za velkou louží. Jiný kontinent se mi zdál dostatečně daleko na to, abych prošla skutečnou zkouškou dospělosti. Než jsem odjela, málem jsem se zhroutila. Přece jen to byl velký tlak, kterým má duše procházela. A vystoupení z komfortní zóny to pro mě bylo nevídané. Nakonec jsem svou misi zvládla. Neježe jsem v Americe přežila, ale také jsem se naučila pořádně anglicky a za vydělané peníze vystudovala tamější školu. Musela jsem být odvážná, statečná a spolehnout se sama na sebe. Někdy to bylo hodně těžké, ale neměnila bych ani minutu.
13 tajemství ženy bohyně. Ke stažení zde.
Usazení se ve vztahu – milující žena
Asi po půl roce v Americe jsem potkala svého budoucího manžela. Jaký paradox: dva Češi a potkají se v Americe. Dodnes nezapomenu na to, jak jsme se seznámili. Seděla jsem tehdy s kamarádkou venku na zahrádce jedné restaurace a najednou jsem otočila hlavu. Cítila jsem, jako by mě něco táhlo. A tam byl on. Jako by mnou projel blesk a myslím, že i on najednou začal zářit. Už ten večer jsem věděla, že my dva budeme spolu. I když jsme si na vztah museli ještě několik měsíců počkat. Začátky našeho vztahu nebyly jednoduché. Hledali jsme k sobě cestu. On měl totiž poměrně jasno: chtěl studovat a pracovat na své kariéře a vztah by mu situaci zkomplikoval. Tehdy jsem tak nějak intuitivně došla k jednomu z principů ženství: seď a čekej. Ve chvíli, kdy už mi docházela trpělivost, se v něm však něco zlomilo a on mě konečně pustil ke svému nitru. Ve vztahu s ním jsem cítila naplnění a také jistotu. Možná až moc jistoty, ale tato lekce ke mně přišla až mnohem později. Tak, jak jsem nechtěla spoléhat na rodiče, jsem povědomě začala spoléhat na něj. Na druhou stranu, o tom přece vztahy jsou. Pokud jeden nemůže, druhý ho podrží. A tak jsme to také měli my. Byli jsme na to dva, drželi se navzájem (hlavně v nelehkých chvílích) a vzájemně si dodávali sebevědomí. Musím říct, že tento vztah byl pro mě naprosto zásadní také pro to, že jsem si konečně začala věřit a přijímat své ženské tělo ve všech jeho krásách. Mé ženství vykvetlo a cítila jsem lehkost a sílu, jako nikdy předtím. Za toto všechno budu svému prvnímu manželovi navždy vděčná. To on probudil vše, co uvnitř mě spalo. To on ve mě věřil a podporoval mě v mých aktivitách.
Svatba – usazená žena
Bylo mi 26 let a měli jsme za sebou čtyři a půl roku vztahu. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že naše manželství bude trvat jen dva a půl roku, i tak bych si ho vzala. Náš svatební den byl krásný a pro mě nezapomenutelný. Jen když se ohlížím zpětně, možná se celý ten rozpad manželství vlastně musel stát. Snažila jsem se to v sobě potlačit a udusit, ale realita byla taková, že jsem ještě nebyla zralá na manželství. V mém životě totiž nebyl prostor, abych byla jen sama za sebe, poznala se a taky si trochu zablbla. Nemám tím namysli střídání mužů, to nikdy nebyl můj styl. Jenže jsem za sebou neměla single období, kdy si žena může dělat, co chce. Lákalo mě to do netypických zemí, chtěla jsem objevovat a cítit se svobodně. Jenže jsem se měla usadit a do konce života být v roli manželky a pak i matky. Toto volání po svobodě jsem v sobě potlačila. Řekla jsem si, že mé niterné potřeby teď vůbec nejsou důležité. Pro mě bylo cenné to, že jsem našla muže, se kterým chci sdílet život a jednou s ním zestárnout. Tak jsme se vzali. Manželství je pro mě posvátné a takto jsem to skutečně chtěla. Jenže volání duše jsem stejně neunikla, ale to se stalo až později. Pro mě z toho plyne ponaučení, že některé fáze ženství se jednoduše nedají přeskočit. I když jsem si myslela, že bylo správně se vdát a usadit, stejně si má životní cesta našla svou skulinu.
Splněný sen v práci – úspěšná žena
Už jako malá jsem byla vychovávaná k tomu, že jsem chytrá po tatínkovi a že i já jednou půjdu na vysokou školu. Dnes bych přinejmenším argumentovala tím, že ač moje maminka vysokou školu nemá, je to jedna z nejmoudřejších žen, které znám. Co se mi však vrylo pod kůži, byla otcova houževnatost. Nikdo mu nestál za zády. Přesto kariérně dosáhl úctyhodného postavení. Já vím, není to všechno. Jenže to jsem jako děvče nemohla vědět. Chtěla jsem být jako on: charismatická, úspěšná, mít prestižní zaměstnání. Odjakživa mě bavila kosmetika a vše kolem ženskosti. Miluji pohled na krásné ženy, a ještě víc mě baví krásu v ženách probouzet. Věřím, že každá žena je krásná, jen musí svou krásu začít vidět. Když jsem se tedy rozhodovala o směru, kterým bych chtěla jít, začala jsem mít asi ve 22 letech jasno. Chtěla jsem pracovat pro kosmetickou firmu a nejlépe na marketingovém oddělení. Když jsem se v 25 letech vrátila z USA, začala jsem hledat místo. Tehdy se na mě usmálo štěstí a dostala jsem zajímavou práci v mediální agentuře. A světe div se, po půl roce jsem dostala klienta z řad kosmetiky. Sice to ještě nebyla ta marketingová pozice, ale má kariéra se pomalu rýsovala. Když jsem o dva roky později odcházela do marketingového oddělení jedné velké společnosti, začínala jsem na místě, které mým vysněným úplně nebylo. Na druhou stranu jsem si sáhla k takovým marketingovým nástrojům, o kterých jsem do té doby četla jen v učebnicích. A pak to přišlo: restrukturalizace, nové týmy a kompletní změna na marketingovém oddělení. Byla jsem ve správný čas na správném místě. Asi jsem měla i štěstí. Nebo to bylo celé osud. Každopádně, dostala jsem místo na kosmetických značkách. Konečně!!! Můj splněný sen. Bylo to tady a zcela reálné. Cítila jsem se být královnou svého života. Avšak jak už to v životě bývá, všechno je pomíjivé.
Rozvod – trpící žena
Náročná práce (moje i manželova) a vztah se těžko dávají dohromady. Ještě když bylo ve hře mé upozaděné volání duše, o kterém jsem již psala. Když se ohlížím zpětně, i tak se to nedalo úplně čekat. Ale stalo se. Manžel se rozhodl ukončit náš vztah. Pro mě to byla obrovská rána, zrada a veliká bolest, na kterou jsem nebyla připravená. V životě by mě nenapadlo, že by něco takového mohlo potkat zrovna nás dva. Tato událost mě rozervala ze všech stran. Měla jsem pocit, že ze mě nezůstalo nic, jen kusy mrtvého masa, neživé hmoty. Tehdy ke mně opět přišla intuice a cítila jsem, že ze všeho nejvíc potřebuji podporu mé matky. Ona přece všechno ví, to ona mě podrží, vyživí mě ve chvíli, kdy je mi nejhůř. A tak to také bylo. Byla mi obrovskou oporou. Držela mě nad vodou ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Samozřejmě nemohu a nechci zapomenout na pomoc všech mých přátel a na odbornou pomoc, které se mi dostalo. Jenže máma ve mně aktivovala rozhodnost a sílu žít. Ona to má v sobě. A přes ni se tato síla přenesla i na mě. Věděla jsem, že pokud chci tuhle hrůzu přežít, není čas na to se hroutit. Nejdřív jsem musela zařídit vše podstatné od domluvení se s manželem na dalším fungování, přestěhování se, začátek nového života. Bylo to strašné období, ale někde uvnitř jsem cítila, že to je jen součást mé životní zkoušky. Statečná byla mi má máma: přece jen se musela zblízka koukat na to, jak její dítě trpí jako zvíře. Bolelo to moc, ale nakonec nás to všechny vlastně sblížilo. Já jsem se vrátila zpět do rodiny, do které jsem si myslela, že už nepatřím. A bývalý manžel našel štěstí se svou současnou ženou. Vlastně jsem vděčná i za tuto silnou zkušenost. Přece jen jsem si myslela, že bez manžela nepřežiju… A přežila jsem… I když to bolelo.
Všechno znovu – statečná žena
Rozpadem manželství jsem se rozpadla i já sama. Tehdy mě provázela myšlenka, že než se bájný Fénix znovu rozletěl, také musel vstát z popela. Přesně tak jsem se cítila. Abych mohla znovu vzlétnout, potřebovala jsem nejdřív shořet. A nezůstalo ušetřeno jediné místo mé duše. Celý transformační proces začal nejdřív uvědomením, že práce v marketingu je sice zajímavá, ale že já osobně nic nevytvářím. Najednou jsem viděla, že mě vlastně baví něco úplně jiného než to pozlátko navenek. Chtěla jsem pracovat s lidmi, rozvíjet jejich potenciál, dostávat je z kritických životních situací. Také jsem chtěla psát a věnovat se ženskému pojetí hluboké krásy, nikoli jen té povrchní. Asi není náhoda, že jsem se právě v tomto období seznámila s Lenkou Černou. A asi už vůbec není náhoda, že zrovna hledala nové kolegyně do týmu Školy pro Ženy. Takže změny v období ani ne půl roku u mě byly následující: rozpad manželství, odstěhování se na Vinohrady, změna práce a nástup do zcela odlišného oboru. To by asi položilo i koně. Navíc tu byl ještě přechod finanční: z jistého měsíčního platu jsem najednou byla sama na sebe. Vůbec jsem si neuvědomovala, do čeho jsem se to vrhla. Ale bylo mi jasné, že kdybych neskočila tehdy, nikdy v budoucnu bych se k podobnému kroku neodvážila. Držela bych si teplé místečko v korporaci a v časech volna bych se možná věnovala koučování. Takto jsem však neměla jinou možnost. Úspory ubývaly, a tak jsem všechnu svou energii musela věnovat budování své osobní značky. Do toho jsem ještě studovala školu a psychicky se dostávala z rozpadu manželství. Když jsem asi po třech měsících pochopila, že klienti nepřijdou jen pro můj hezký úsměv, řekla jsem si, že teď se alespoň ukáže mé marketingové umění. Budovat značku s milionovými rozpočty není až tak nic těžkého. Ale mít minimální rozpočet a začínat od píky, to už je umění. Za rok už mi koučování vydělávalo nejen konzultacemi, ale i workshopy. Pravidelně jsem psala články a aktivně přispívala do komunity Školy pro Ženy. Po dvou letech práce byly mé workshopy celkem pravidelně vyprodané. Přednášela jsem po Česku, natočila audioprogram a videokurz a také sepsala svůj první e-Book. Ta radost z dobře odvedené práce, ty zářící oči lidí, se kterými jsem přišla do styku, stály za tu všechnu dřinu.
Když vztahy bolí a dělají jizvy na duši – nešťastná žena
Práce mi šla od ruky a postupně jsem si začala na vše nové zvykat. Co mě však trápilo velmi, bylo prázdné místo po mém boku. Jako téměř každá znovu svobodná žena jsem si chvíli užívala večírků s kamarádkami, ale brzy mě přestaly tyto aktivity bavit. Po čase jsem začala toužit po partnerství, jenže jsem se po zkušenosti z posledního vztahu bála do čehokoli vstoupit. Měla jsem strach, že by to mohlo bolet ještě víc než předtím. Strach je mocným magnetem, a proto se mé obavy zhmotnily dokonale. Ze srdce jsem si přála naplněný a harmonický vztah, ale jako by nebyl pro mě. Z prvního muže, který mě po rozchodu uháněl, se vyklubal notorický lhář, podvodník a záletník. Pak mi přišli do cesty dva, které jsem velmi milovala, ale oni o vztah nestáli. Umělci… A pak to byly dva půlroční vztahy, které stejně nedopadly. Jeden proto, že jsme byli každý úplně jiný. Ten druhý skončil hlavně kvůli tomu, že jsem už nechtěla snášet to jeho věčné ponižování. A to to na začátku vypadalo tak slibně. Když jsem si asi před dvěma týdny nechala vypracovat osobní horoskop, astrolog mi hned v úvodu řekl, že jsem si ve vztazích s muži pořádně vytrpěla a že ta zkušenost byla pěkně bolestivá. Ano, byla. Prý mi to však dalo velké zkušenosti, ze kterých budu dlouho čerpat. Také to tak vidím. Navíc jsem se o mužích něco naučila a mohu tak velmi brzy upozornit ženy, že si začínají s neperspektivními muži. Tím si řada z nich ušetří mnoho slz a bolesti. Tedy samozřejmě pokud naslouchat chtějí.
Jak se na mě usmálo štěstí – rozhodná a VDĚČNÁ žena
Nemyslete si, věděla jsem, že pokud na sebe přitahuji určité muže, je zákonitě něco špatně se mnou. Vždycky člověk musí začít u sebe, i když to zpočátku nechce přijmout (ani já jsem nechtěla). Je to asi tak rok zpět, kdy jsem si řekla, že mám v životě vlastně všechno: krásnou a milující rodinu, přátele, naplňující a smysluplnou práci. Takových darů života se mnohým lidem ani nedostane. Ano velmi jsem si přála vztah, ale také jsem se postupně začala smiřovat s tím, že jsem pro něj za sebe udělala maximum. Rozhodla jsem se nechat tuto otázku vyšší moci: je-li mi vztah souzen, bude. Vyladila jsem se, jak to maximálně šlo. Začala jsem vysílat hodnoty, které jsem chtěla žít ve vztahu: tedy stabilitu, čas na společné zájmy (právě proto jsem výrazně omezila cestování po přednáškách a mimopražských seminářích), lásku k dětem a rodinnému životu vůbec. Naše setkání bylo naprosto nečekané. Ani jeden z nás nejel cíleně hledat vztah, a přece to tak dopadlo. Měli jsme týden na to jeden druhého pozorovat. Právě na konci tohoto týdne nám oběma bylo jasné, že chceme být spolu. Ze dne na den se nám obrátil život vzhůru nohama. Jak šel čas dál, bylo čím dál jasnější, že jsme jeden pro druhého a že jsme se našli. Je nám spolu krásně, záleží nám jeden na druhém a o vztah se společně staráme. Vztah se pro mě stal velkou prioritou a životním naplněním, na které jsem tolik let čekala. Jsem vděčná a šťastná za každičké ráno, kdy se probudíme vedle sebe. Je krásné milovat a být milována.
A co bude dál? – znovuzrozená žena
Tento rok bude zlomový nejen pro mě, ale i pro mé ženství. Čeká mě další kapitola, která se začne psát. Těším se na vše, co přijde a jsem zvědavá, jaké to všechno bude. Že nevíte, co mám namysli? Nevadí, čtěte dál mé příběhy a časem se vše dozvíte.
Děkuji vám, že jste dočetli až sem. Pokud jste přišli přes Facebook, napište, prosím, do komentáře květinu, která vás vystihuje. Aspoň tak budu vědět, že je pár z vás, kteří tak dlouhé příspěvky čtou až do konce.
Krásný den a těším se na Vás příště,
Vaše Hanka
Hana Adamíková, MBA
Koučka, lektorka a životní průvodkyně
Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.