top of page
Obrázek autoraHana Adamíková

O rybízové marmeládě, mojí mámě a babičkách

Aktualizováno: 18. 6. 2020


Letošní léto je pro mě výjimečné. Je to první léto v roli mámy. Vůbec celý rok je pro mě výjimečný a zcela zásadní. Ale o tom příště. Možná se zeptáte, jak spolu souvisí rybízová marmeláda, máma a babičky? Jednoduše. Právě letos v létě jsme s mámou vařily marmeládu. Dělá ji totiž fantastickou a chtěla jsem se jí od ní naučit. Přála jsem si pomyslně převzít žezlo. Vzít si kus mámy do sebe. Stejně tak, jak mě kdysi učily moje babičky, učila mě letos moje maminka. Dnes tedy budu psát o tom, jak je pro nás ženy důležité pokračovat v umění žen, které tu byly před námi. Jedině tak zůstanou jejich umění, tajemství a dovednosti živé.


Jak mě učila má slovenská babička


Bylo mi 12 a tradičně jsme trávili s bratrem tři týdny na Slovensku. Toto léto však bylo jiné. Pro mou babičku jsem přestala být malou holčičkou a v jejích očích mě povýšila na mladou ženu. Řekla mi, že jsem velká a je třeba, abych se začala učit. Namísto dětských radovánek a slastného nicnedělání, jsem dostala za úkol škrábat brambory, mýt nádobí a dvakrát denně zametat. Nejdřív jsem byla dost otrávená a do přidělených úkolů se mi nechtělo. Poslední kapkou bylo, když mi po třech dnech „dřiny“ starka (tak jsme slovenskou babičku oslovovali) řekla, že k obědu uvařím halušky s brynzou. A pěkně SAMA. To byl pro mě vrchol a můj otrávený výraz tomu napovídal. Připadala jsem si jak pod bičem otrokářky. Nicméně starka si stála za svým. Tak jsem opravdu sama udělala svou první mísu halušek. Prstíky jsem měla od krve ze strouhání brambor, ruka mě bolela z míchání a házení těsta do horké vody, ale byla jsem šťastná. Ty halušky ve mně zlomily vzdor a najednou mě začaly ženské práce vlastně bavit. Do konce pobytu mě starka naučila vařit několik receptů, péct, prát v ruce, věšet prádlo podle velikosti, žehlit, vyšívat a hezky se obléct. I když jdu jen do obchodu. A hlavně se pěkně učesat. Hned po probuzení a zaplést si vlasy do copu. Ze začátku to vůbec tak nevypadalo, ale při odjezdu jsem plakala a vůbec se mi nechtělo domů. Bylo to pro mě to nejkrásnější léto s ní. Tolik jsme se nasmály. Tolik mi toho pověděla při společném vaření a pečení (třeba ve dvě hodiny ráno, když jsme míchaly piškotové těsto na dort). Na to léto do konce života nezapomenu.


13 tajemství ženy bohyně. ZDARMA ke stažení zde.

Ale co moje maminka?


Když se narodil Toník, vrátilo se mi všechno, co mě starka naučila. I ten cop se stal mým nejčastějším účesem. Vzpomínky na léto se starkou chodily jako na běžícím páse. Vybavovala jsem si, jak správně umíchat těsto na moučník, jak je pro ženu důležité hezky vypadat, i když je doma (je totiž vzorem ženy pro svého syna a manžela), jak je důležitá dobrá polévka a domácí strava vůbec. Chápu, že pro některé z vás to může být až příliš, ale mě osobně tyto dovednosti přijdou důležité. Vnímám ženu jako krb domova, který mu dává teplo. Docela mě mrzelo, že jsem něco podobného nezažila s mojí maminkou. Sice mě taky učila vařit, ale jinak než starka. Řekla mi, co mám dělat, kontrolovala dílčí kroky, ale vždycky odbíhala, protože měla hodně práce kolem zvířat. Letos mi začalo opravdu hodně chybět, že nemáme s maminkou podobné zážitky jako jsme měly se starkou. Už jsem se chtěla smířit s tím, že nemůžu mít v životě všechno a že s maminkou máme jiné zážitky. Ale pak jsem si uvědomila jednu věc. Máma sice vaření moc neholduje, ale dělá tu nejlepší meruňkovou marmeládu na světě. „Tu se od ní naučím. To bude moje dědictví od ní!“ říkala jsem si. Jenže když mi naši řekli, že ta naše meruňka umrzla a že z ní nic nebude, bylo mi to moc líto. Tolik jsem si přála strávit čas s maminkou, vařit spolu marmeládu, být jedna pro druhou, společně sdílet a vytvořit mistrovské dílo. Hodně mě to zklamalo. Jenže pak jsem se pořádně rozhlídla po zahradě a objevila keříky s rybízem.


Zrodila se rybízová marmeláda


V tu chvíli mi bylo jedno, že marmeláda nebude meruňková, ale rybízová. Hned druhý den jsem se i s Toníkem pustila do sběru zralých bobulek a za dva dny měla všechny keříky poctivě obrané. Musím říct, že práce krásně čistí hlavu. Člověk zapomene přemýšlet. Pak už byl jen krůček k vysněné činnosti. Maminka si skutečně udělala čas a společně jsme se do marmelády pustily. Předala mi kus sebe. Dala mi svůj čas, ukázala mi své umění. Nebylo to jen o rybízu a vaření. Bylo to mnohem hlubší. Cítila jsem ten magický okamžik, kdy se něco předává z matky na dceru. Na tento den budu vzpomínat, až budu ležet na smrtelné posteli. Tak důležité to pro mě bylo. A aby toho nebylo málo, poprosila jsem mámu, aby mi ukázala, jak dělá tu její báječnou rajskou omáčku. Ten den mi došlo, že to nebylo tak, že by mi maminka nechtěla předat své mistrovské kousky. Pravda je ta, že jsem nikdy nedala najevo, že by mě to zajímalo. Až teď, kdy je na světě Toník, mě to táhne k tomu, abych se učila od žen, které byly přede mnou. A od mámy obzvlášť. Příště mě čeká její játrová omáčka s rýží.


Babička Lída


Maminčina máma, babička tišnovská, byla famózní kuchařka. Aby ne, její rodiče provozovali v Tišnově hospodu. Jenže ta umřela, když mi bylo 12 a moc mi toho předat nestihla. Na její oříškové kornoutky na Vánoce vzpomínáme celá rodina každý rok. Její špenát neměl konkurenci, stejně jako buchty a koláče, které pekla. Sice si už neosvojím její recepty (ani nevím, jestli ještě někde je její kuchařská kniha), ale často na ni myslím a věřím, že něco z ní v sobě mám taky. Přece jen maminka je v kuchyni spíš z povinnosti, ale já vaření miluji. Už jako malá jsem chtěla vařit. Dodnes si pamatuji úplně první jídlo, které jsem dělala. Byla to volská oka pro celou rodinu. Po drezúře u starky jsem si pak začala v kuchyni věřit a získala jsem jistotu. Vařím ráda a nejvíc mě těší, když můžu nakrmit nejen rodinu, ale pohostit i milé hosty. A to bude nejspíš mé dědictví po babičce Lídě. Ta taky vařila srdcem a ráda. Říká se, že geny se dědí ob generaci. Jak já, tak moje sestra, moc rády vaříme a máme radost, když našim milovaným chutná.


Pro mě osobně vnáší žena do rodiny teplo, stabilitu a zázemí. A já jsem moc šťastná, že jsem se mohla učit od tak krásných žen, jakými jsou moje maminka a obě babičky.


S úctou a vděčností,


Vaše Hanka


Hana Adamíková, MBA

Koučka, lektorka a životní průvodkyně


Dlouhodobě se věnuje práci se ženami a jejich příběhy. Pět let studovala a pracovala v zahraničí, věnovala se práci s dětmi a dospívajícími. Má za sebou kariéru v médiích a marketingu u mezinárodních firem. Od roku 2012 se plně věnuje koučinku a osobnímu rozvoji. K jejím ústředním tématům patří návrat k ženskosti a ženskému principu, zdravá sebedůvěra, vytváření harmonických vztahů a práce s emocemi v náročných životních situacích. V současné době se věnuje převážně rodině a psaní. Je autorkou knihy "Staňte se magnetem na skutečné muže." Ve zbylém čase pořádá semináře, vytváří online programy, přednáší na konferencích a vede Poradnu Hany Adamíkové. Ráda vaří, zpívá, tančí a peče. Miluje ženské kruhy, rituály a vůni vykuřovadla Palo Santo. Její životní láska je manžel Pavel a jejich rodina.

215 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page